Na britských univerzitách šikanují studenty kvůli jejich přízvuku

Vypořádat se s předsudky není vůbec snadné. Své o tom ví studenti z prestižních britských škol, kteří se během svého studia stali terčem šikany. Důvodem byl jejich přízvuk. Stejně jako v Česku existují různé regionální dialekty a nářečí, tak i ve Velké Británii se angličtina trochu liší napříč zemí. S různými přízvuky pak někteří Britové spojují i různé předsudky. O svou zkušenost se šikanou kvůli svému původu se pro The Guardian podělila čtveřice studentů.

Nina Whitová pochází z městečka Stockton-on-Tees a studovala angličtinu a divadelní studia na univerzitě ve Warvicku.

„Zní to směšně,“ sdělila Nina, „ale poprvé jsem si uvědomila, že mám něco jako silný regionální přízvuk, až když jsem začala studovat VŠ. Lidé se mi okamžitě začali kvůli přízvuku posmívat a šokovalo mě, jak někteří vnímají lidi pocházející ze severovýchodní části Británie. O mně osobně si mysleli, že kdybych měla trochu upito, začala bych být agresivní – jednoduše protože jsem ze severu. Ale já taková nejsem,“ dodává.

„Jeden spolubydlící se mě s nefalšovanou zvědavostí zeptal: ‚Tam, odkud pocházíš, máte BBC?‘ (veřejnoprávní televize dostupná všem v celé Velké Británii pozn. red.) Kvůli podobným zkušenostem jsem se cítila, jako že na svou univerzitu nepatřím, že jsem se tam dostala omylem.“

„Ostatní studenti nevěřícně zírali, že jsem měla nejlepší výsledky ze svého ročníku. To se mě dotklo. Dokonce i během promoce, kdy jsem měla vyznamenání, jsem si byla jistá, že se na univerzitu už nikdy nechci vrátit,“ vzpomíná Nina. „Způsob, jakým o mně ostatní studenti hovořili, byl opravdu nesnesitelný,“ uzavírá Nina své vyprávění.

Obdobnou zkušenost má i Christopher Burden ze střední Anglie (tzv. Black Country, oblasti severozápadně od Birminghamu), který studoval moderní jazyky na univerzitě v Birminghamu.

„Během studia jsem se musel potýkat s neustálým obtěžováním od studentů a zaměstnanců, kteří otevřeně opovrhovali mým mírný, ale postřehnutelný přízvukem. To se projevilo více způsoby. Zaměstnanci opakovaně říkali: ‚tobě podobní tady obvykle nestudují,‘ nebo ‚možná by ses mohl víc snažit zapadnout.‘“

Ještě horší zkušenost měl Christopher se studenty. „Do mých kurzů chodili převážně lidé, kteří se nedostali na Oxford nebo Cambridge, takže na škole panovala elitářská atmosféra,“ říká Christopher. „Mnoho z nich předtím navštěvovalo školy jako Harrow nebo Eton (velmi drahé soukromé střední školy pozn. red.). Já jsem studoval obyčejnou veřejnou školu ve Wolverhamptonu, a to jim přišlo vážně neobvyklé.“

„Časem jsem si zvykl na to, když ostatní tvrdili, že mi nerozumí – třeba při prezentaci. Kolegové rovněž pravidelně prohlašovali, že se mnou nechtějí pracovat, protože by měli horší známky – kvůli tomu, odkud pocházím. Je divné mluvit o šikaně, kterou člověk zažívá jako dospělý, ale to, jak se o mně studenti vyjadřovali, jak se mnou nechtěli spolupracovat ve skupinách a odsuzovali mě kvůli tomu, že pocházím z pracující třídy, bylo občas opravdu nesnesitelné.“

Christopher se šikanou doposud nevyrovnal. „Celá ta zkušenost srazila moje sebevědomí a teď se snažím svůj přízvuk potlačit. Vždycky jsem byl hrdý na to, odkud pocházím, ale lidé, kteří se mi vysmívali na univerzitě, jsou zároveň ten typ lidí, kteří budou najímat zaměstnance u pracovních pohovorů. Natrvalo mě to omezuje.“

S negativními poznámkami se nejednou setkala i Rachael Drewová ze Scarborough, která studovala drama a divadlo na univerzitě královny Margaret v Edinburghu.

„Nikdy to nikam nedotáhneš, když mluvíš takhle, zníš kvůli tomu jako hlupák, musíš se snažit uhladit svůj yorkshirský přízvuk – tohle mi řekl jeden z učitelů ve třetím ročníku studia. Snažila jsem se nerozbrečet rovnou na místě a povedlo se mi to, zhroutila jsem se, až doma. Co jsem na to mohla říct? Pomyslela jsem si, že musí mít určitě pravdu a že ví, o čem mluví,“ říká Rachael.

Nepříjemné zážitky si ze studia humanitního oboru odnesla i Emily Northorpeová, která pochází ze South Tyneside (metropolitní čtvrť v severovýchodní Anglii) a studovala anglickou literaturu na Durham univerzitě.

„Je zvláštní studovat v městě na severu mluvit se severským přízvukem, ale být v menšině nebo se kvůli tomu cítit trapně. Pamatuji si, že jsem slýchala poznámky typu, že lidé už mají dost severských přízvuků. Ten pocit, že mě někdo zesměšňuje a odsuzuje jsme měla zejména v akademickém prostředí, například během seminářů,“ popisuje Emily.

„Záměrně jsem nemluvila, protože jsem se bála – a to i když jsem přečetla všechnu literaturu. Je to ochromující, když se chcete přidat k diskuzi a nabídnout svou analýzu, ale neodvažujete se promluvit, protože se bojíte ponížení. Zažívala jsem úzkost, když mě lektor požádal, abych řekla svůj názor a ostatní studenti se ušklíbali.“

Chování spolužáků negativně ovlivnilo čas, který Emily strávila na univerzitě. „V akademickém prostředí i ve společnosti ostatních jsem byla prakticky němá. Vyčnívat na místě, které se zeměpisně nacházelo blízko mému domovu, bylo velmi zvláštní,“ uzavírá.