Martina Dvořáková: Měsíc na Svatojakubské cestě

První doložená pouť do Santiaga de Compostella se datuje do desátého století. Poutníci však do Španělska směřují dodnes. Martině z brněnského gymnázia bylo sedmnáct, když se na tuto cestu vypravila.

Jak jsi vymyslela ten nápad, projít si Svatojakubskou stezku?

Já jsem tam byla před dvěma lety o prázdninách, zabralo to celý srpen. Šla jsem dvacet osm dní. Byly jsme původně domluvené s kamarádkou ze třídy, že tam půjdeme, nicméně po čtyřech dnech jsme se rozdělily a šly jsme každá svojí cestou. Já jsem evidentně potřebovala jít sama a ona evidentně potřebovala jít ve skupině. A proč jsem tam šla… Běhala jsem jeden rok v reprezentaci, a když jsem odešla, změnila se mi úplně struktura volného času, a vlastně i vnímání všeho. Měla jsem pocit, že potřebuju nějaký čas pro sebe, přemýšlet o sobě. Cítila jsem, že tam tak nějak musím jít.

A splnilo to ten účel, který jsi od toho chtěla?

Ten účel, co jsem od toho chtěla, ten to splnilo určitě. Takový to přemýšlet o sobě, kdo jsem, co chci, tyhle věci jsem dělala a jsem ráda, že jsem to dělala. Teď s odstupem vidím, že tam byly i jiné motivace – že jsem chtěla sama sobě a svému okolí něco dokázat, což se mi zpětně moc nelíbí. No, ale i to k tomu taky patří.

Jaká pro tebe byla přímo ta cesta?

Udělala jsem si plán a ten jsem dodržela, takže tohle bylo jednoduché. Ale bylo těžké udržet třeba tu samotu – i když tam byli lidi, tak jsem se tam v některých chvílích cítila hodně sama, nebo jsem měla i různé strachy… Nebo jsem měla sedm puchýřů a těžkej batoh a fakt to bolelo a přitom jsem musela jít dál. Takže tam byly i ty fyzické stránky, i ty psychické.

Potkávala jsi cestou nějaké zajímavé lidi?

Potkávala, a byla jsem za to ráda, to bylo super. Potkala jsem třeba jednu Češku, se kterou jsem pak šla týden. Hodně jsme si sedly a bylo to hrozně spontánní a krásné. A potom úplně na konci za Santiagem jsem potkala jednu ženu z Austrálie, a vlastně už si nepamatuju, co jsme si spolu řekly, ale ten proud energie mezi náma, ten si pamatuju naprosto přesně, to bylo úžasné.

Jsou tam třeba nějaká rizika? Že by to bylo nebezpečné pro samotnou holku?

Ono se tam dá spát buď v těch ubytovnách, nebo venku, což se moc nedělá, ale já a ta Češka jsme to dělaly. A ona říkala, že spala v nějakém statku a došel za ní nějaký chlap a nabízel jí peníze, když se s ním vyspí. Takže… já jsem venku spala, ale asi to není moc bezpečné a není to pro každého. Taky se mi stávalo, že jsem tam v té poušti zabloudila a pak jsem neměla vodu ani jídlo. No… Zní to možná drsně, ale užila jsem si to (smích).

Používala jsi nějakého průvodce?

Průvodce jsem měla, takovou červenou knížečku, se kterou tam chodili všichni. Ale používala jsem ji vlastně proto, abych věděla, kam nechodit a kde nekončit. Protože v tom průvodci to bylo naplánované po určitých etapách a v těch ubytovnách na konci jednotlivých etap už bylo vždycky strašně moc lidí. S tím souvisí i jedna věc, kterou jsem vůbec nečekala – že jak je ta trasa naplánovaná tak na třicet kilometrů za den, tak lidi často vstanou třeba v pět ráno, vyrazí a v jednu už jsou na ubytovně. A to mi přijde hrozně divné. Zdálo se mi, že ti lidi tam už pak nejsou kvůli té cestě, ale spíš že to mají jako dovolenou, třeba tam hodně vysedávali v kavárnách a byla tam Wi-Fi a měli tam svoje telefony a tablety… to mě překvapilo.

Co tedy máš pocit, že to tobě osobně dalo? Dá se to nějak pojmenovat?

Já myslím, že to není jedna věc. Určitě se mi tam potvrdilo, že vím, že mám odvahu, že můžu dělat spoustu věcí. Že se nebojím a mám nějakou vnitřní sílu. Asi tohle nejvíc. Vím, že do budoucna tenhle typ cestování nebo poznávání lidí chci dělat a že se cítím dobře v tomhle způsobu bytí s lidmi.

Takže plánuješ, že bys to šla znova, nebo nějakou jinou takovou poutní cestu?

Já jsem se dívala hodně brzo po tom, co jsem přijela, že je jedna taková cesta v Norsku. To mě docela nadchlo, takže o tom jsem přemýšlela. A nebo projet stopem cokoliv kdekoliv.

Je něco, co bys poradila někomu, kdo by si Svatojakubskou cestu chtěl projít?

Ať si dobře promyslí, s kým tam půjde. Podle mě je nejideálnější jít tam sám. Protože potom, když člověk chce být sám, tak může, a když nechce, tak je tam spousta lidí. Takže podle mě je to dobrá volba.

Doporučila bys to někomu?

Určitě to doporučuju komukoliv, kdo se mě na to zeptá. Protože si myslím, že je celkem úplně jedno, s čím tam člověk jde. Ta cesta je taková, že cokoliv si tam člověk může vyřešit.

Zdroj fotografií: Martina Dvořáková