Kameraman Ondřej Belica o studiu na FAMU a práci kameramana

Ondřej Belica (*1982) je rodilý Pražák. Po gymnáziu strávil dva roky v Písku na tehdy ještě vyšší odborné škole, kde vzhledem ke své zálibě ve fotografii nakonec zvolil zaměření zvuk – střih – kamera. Další jeho studijní kroky vedly na pražskou FAMU, kde po prvním neúspěšném pokusu složil přijímací zkoušky k bakalářskému oboru Kamera. V současné době studuje navazující magisterský obor tamtéž a právě vstupuje do posledního ročníku. Své tvůrčí stopy zanechal například na filmech jako René či dokumentu ČT Děti 50. let, spolupracoval také na filmu Václav, seriálu Comeback, Letiště či Přešlapy, nebo na klipech pro různé hudební skupiny.

Proč jste se vůbec rozhodl pro studium v oblasti filmu, ve vašem případě pro kameru?

Tam to asi bylo dáno tím, že mě odjakživa bavil film a zejména fotografie, fotil jsem už jako malý.

Měl jste nějaké zkušenosti s natáčením před tím, než jste se do Písku vůbec hlásil?

Hlubší praxi jsem neměl, stejně jako většina lidí vycházejících ze střední školy, kde se přeci jen k filmové technice dostane asi málokdo. Člověk ale musí prokázat určitý talent a technické i praktické znalosti k tomu, aby se na tu školu dostal.

Poté jste se rozhodl studovat na FAMU. Proč? Nepřipadalo vám studium v Písku dostatečné?

Já jsem nešel na FAMU hned, mezitím jsem dva roky pracoval. Na FAMU jsem se dostal až na druhý pokus v dalším roce. Zkrátka jsem cítil, že si potřebuju ještě doplnit znalosti.

Říkal jste, že zkoušky jste složil až napodruhé. Byly podle vás obtížné?

Byly obtížné zejména z pohledu časové náročnosti a stresu. Skoro bych řekl, že byly na celém studiu to nejnáročnější. Pokud jde o teoretickou část, pak tou podle mne neprojde jen tak někdo bez hlubší znalosti oboru. V tomto ohledu mi hodně pomohlo studium v Písku. Ale všechno se dá podle mě naučit i bez toho, aby člověk nějaké předchozí studium na oborové škole musel absolvovat.

A co vůbec bylo obsahem zkoušek?

V prvním kole jsme měli nejprve zaslat čtyři fotografické soubory, z toho dva měly představovat nějaký krátký příběh o patnácti záběrech, tématem třetího byly Vánoce a poslední byl koncipován jako volná tvorba, takový výstavní soubor, řekněme.

Takže se při přijímačkách nijak neprověřovala práce s kamerou?

Ne, protože poznat dobrého kameramana z nějakého krátkého filmu je těžké, hodně záleží na různých faktorech, scénaři, produkčních podmínkách atd. Fotografie o talentu budoucího asi kameramana řeknou mnohem víc.

A co bylo obsahem druhého kola zkoušek?

Teoretická část se zaměřovala hlavně na technické znalosti, fyziku, fotochemii apod. Prověřoval se také všeobecný kulturní rozhled, znalost oborové literatury či médií zabývajících se právě fotografií a filmem. V praktické části jsme pak dostali za úkol během dvou hodin vytvořit jeden fotografický soubor. Poslední část zkoušek tvořil pohovor, který se točil právě kolem předložených fotografických souborů a prověřoval se zájem o studium a o obor.

Dala vám FAMU vůbec nějakou nadhodnotu, nové poznatky oproti škole v Písku?

Určitě ano, pro mě to byla neporovnatelná zkušenost. Teď se možná v Písku mnohé změnilo, ale tehdy se jednalo ještě o dvouleté studium, všichni jsme byli hrozně mladí a absolutně bez zkušeností, bylo to takové úplně první seznámení s filmem jako takovým. FAMU své studenty více připravuje k profesionální praxi. Navíc tu máte větší možnost setkat se se známými lidmi, profesionály ve svém oboru, což je pro mě velká inspirace.

Nyní zde pokračujete v navazujícím studiu ve stejném oboru. Cítíte tady nějakou výraznější změnu oproti bakalářskému studiu?

Myslím, že ano. Magisterské studium prohlubuje znalosti nabyté v bakaláři. V teoretických předmětech se zabýváme víc nestandartními kameramanskými situacemi, jako je např. natáčení pod vodou, IR spektrum atd. Navíc je magistr podle mě zaměřen už víc na praxi, kde se využijí právě teoretické znalosti nabyté v předchozím studiu. Další rozdíl vidím v tom, že nás vyučující berou spíše jako kolegy, zatímco v bakaláři jsme byli braní spíše „jen“ jako studenti.

Jak vlastně probíhá studium kamery na FAMU, s jakými předměty se tam například mohou studenti setkat?

Je tam celá řada praktických předmětů, třeba Seminář kameramanské tvorby, Barevná kinematografie, Širokoúhlá kinematografie nebo např. seminář nazvaný Taneční etuda, který je celý o tanci ve filmu a koná se převážně v ateliéru. Zrovna tento předmět vznikl ve spolupráci s taneční katedrou HAMU a jejími studenty a je nutno zaujmout úplně jiný přístup k obrazu, než na co jsem zvyklý, což je takové osvěžení. Jinak většina praktických předmětů se zakládá na konzultacích a debatách s pedagogy. Na škole působí řada zkušených kameramanů, třeba profesoři Macák, Šofr, Jícha, Smutný, Polák, Brabec a celá řada dalších, a ti nám předávají praktické zkušenosti a tipy, jak tvořit obraz. Důležitou součástí studia jsou průběžné individuální konzultace, které studentům hodně pomůžou. Velká část studia ale probíhá také formou společných praktických cvičení se studenty jiných oborů.

Když jste se na takto úzce a navíc umělecky zaměřený obor hlásil, myslel jste na to, zda se v budoucnu prosadíte? Jak vůbec vnímáte možnosti profesního uplatnění mezi absolventy?

Člověk v osmnácti ani moc nepřemýšlí o tom, jestli se v budoucnu prosadí, nebo ne. Prostě vybírá podle toho, co ho baví. Ale obecně si myslím, že všichni absolventi FAMU se většinou prosadí a práci si najdou. I když to není vždy lehké, je to hodně o štěstí a o kontaktech.

Pomáhá vám nějak FAMU také při samotné realizaci či následné propagaci vašich filmů?

Určitě. Každý má samozřejmě právo přihlásit svůj film sám za sebe, ale pod hlavičkou FAMU to má podle mého názoru větší váhu. Jako studentům se nám například jednodušeji shánějí nejrůznější povolení k natáčení než profesionálům. FAMU nám také poskytuje lepší přístup k technice, třeba ke kamerám a podobně, což je vybavení, které jinak stojí v řádu stovek tisíc a ne každý by si ho mohl dovolit.

Myslíte, že je v oblasti filmu důležité mít titul? Jsou tam patrné nějaké rozdíly v přístupu jako v některých jiných oblastech?

Titul v naší profesi určitě není to hlavní. Je ale pravdou, že většina lidí kolem mě jsou z FAMU, případně z jiné vysoké školy. Jsou to lidi, kteří se mezi sebou dobře znají, a i když se zdá, že je naše republika velká, tvoří mezi sebou už jakousi komunitu.

I když stále studujete, vaše jméno už lze zahlédnout mezi spolutvůrci několika filmových či televizních projektů. Jak jste se dostal například do titulků dokumentu Děti 50. let nebo filmu René režisérky Heleny Třeštíkové?

Děti 50. let vznikaly už od počátku ve spolupráci České televize s FAMU, proto jeho tvůrci oslovili studenty, kteří by měli o spolupráci zájem. A co se filmu René týče, paní Třeštíková na FAMU učí a jednou za námi přišla s tím, že by od nás potřebovala nějaké dotáčky, naše záběry se jí libili a do svého filmu je vybrala. Téma naší práce se mělo týkat „odcizení ve městě“.

Jaký je váš největší sen?

Můj sen je určitě jednou udělat celovečerní film, což je teď během studia prakticky nemožné.

A co fotografie, která vás k oboru vlastně přivedla, nestýská se vám po ní?

Po těch letech, co se pohybuju v kameře, musím přiznat, že mi už dnes vyhovuje víc film, ty pohyblivé obrázky, a bohužel už tolik nefotím.

Foto: archiv Ondřeje Belici