Jan Čáda: Jako restaurátor soch je člověk prospěšný celé společnosti.

Kdy tě poprvé napadlo jít na AVU?

Pocházím z umělecké rodiny a většina mých předků AVU absolvovala. Akademie tak byla pro mě jedinou školou v Praze, která mi nabízela možnost stát se sochařem. Napadlo mě to vlastně už na základní škole a jako střední jsem si vybral Střední uměleckoprůmyslovou školu na Žižkově, obor Řezbářství. Byla to jediná pražská škola, kde jsem mohl zpracovávat nějaké plastické nebo trojrozměrné materiály.

Proč sis vybral právě obor Restaurování výtvarných děl sochařských?

Nejdřív jsem tíhl k figurálnímu sochařství, což je vidět asi na všech mých pracích. Asi mě to napadlo i díky vlivu mého dědy, kterého jsem sice zažil minimálně, ale s jeho pracemi jsem se setkával doma od mala. Když jsem ale pak přemýšlel nad uplatněním klasického sochařství, přišlo mi lepší uplatnit se ještě v nějakém oboru, který je spojený se sochařstvím a s historií, která mě vždy bavila. A tak mě napadlo restaurátorství. Myslím, že je to jeden z mála uměleckých oborů, který má opravdu uplatnění a zároveň je člověk prospěšný celé společnosti.

Na tento obor se hlásí dost lidí a berou jich velmi málo. Jak vypadala tvoje příprava na přijímací zkoušky?

Berou od jednoho člověka do čtyř lidí. Co se týče přípravy, bylo to asi nejperspektivnější období mého výtvarného života. Protože jsem z podstaty trochu líný, donutilo mě to opravdu zabrat. Začal jsem ve třetím ročníku střední školy. Na konci třetího ročníku jsem si vyzkoušel nanečisto přijímací zkoušky. Nechtěl jsem nic nechat náhodě, chodil jsem na hodiny kresby, na kurzy modelování, pod vedením táty, který je malíř, jsem dělal různé kompozice. Jednou za dva až tři měsíce jsem chodil na konzultace k panu profesorovi Petru Sieglovi, u kterého jsem teď v ateliéru.

Jedna z prací Jana Čády

Jaký je ve tvém oboru poměr kluků a holek?

Konkrétně v ateliéru, kam chodím já, je poměr šestnáct kluků ku dvěma holkám. Je to pochopitelné, protože obor je fyzicky náročnější. Navíc náš ateliér zajišťuje i stěhování soch pro instituce jako je Národní muzeum, Technické muzeum a další. Na to jsou právě potřeba kluci, holky dělají maximálně fotodokumentaci, která je samozřejmě taky potřeba. Jeden čas měl náš profesor v ateliéru víc jak polovinu holek a pak měl logicky problém s nedostatkem lidí na stěhování soch.

Jak je to s materiálem? Hradí ti ho škola, nebo si musíš něco shánět a financovat sám?

Pokud jde o práce do školy, ty mi zadává náš profesor a ten i shání a proplácí materiál. To bychom se jinak nedoplatili. Pokud bychom chtěli dělat něco svého, což nám ale během výuky není úplně umožněno, protože práce máme hodně, pracujeme na tom doma a materiál si musíme hradit sami. Práce, které vytvoříme ve škole, tam zůstávají a je tu určitý problém s autorským zákonem. Není úplně jasné, jestli to patří škole, která hradí všechny náklady, nebo zda to patří autorovi.

Která ze soch, na nichž jsi zatím pracoval, byla pro tebe nejtěžší?

Na to musí člověk nahlížet z několika aspektů. Na Akademii je kladený důraz i na různé technologické znalosti a postupy. Jsou materiály, které jsou technicky jednodušší a člověk jde na školu s tím, že už je ovládá – třeba odlévání do sádry, a pak jsou materiály, se kterými si práci teprve osvojujeme – například umělý kámen, římský cement, lití do bronzu. Většina děl totiž vzniká nejdřív v hlíně nebo ve vosku a teprve potom se to převádí do výsledného materiálu. Technologicky pro mě byla asi nejnáročnější drapérie s antickým prvkem, která měla přes dva metry a vážila více než tunu.

Drapérie s antickým prvkem

S kterým materiálem se ti pracuje nejlépe?

Protože jsem absolvoval řezbářství, dobře se mi pracuje se dřevem. Konkrétně mám rád dub, je to syrový materiál a může se i vystavovat venku a nechat ho působení vnějších vlivů. Mám rád i lípu, základní řezbářský materiál. Jako sochař rád modeluju a tento rok studia už vlastně jen restauruju a modelování mi chybí. Takže bych si klidně zase rád zašpinil ruce od hlíny.

Kolik hodin denně trávíš socháním? Do školy ráno přicházím mezi osmou a devátou hodinou a večer odcházím mezi sedmou a osmou. Není to samozřejmě čistá práce, člověk nemůže pracovat v kuse i kvůli tomu, že by mohl něco poškodit. Jsou i nutné technologické pauzy u daných materiálů. Protože děláme víc prací najednou, část dne člověk pracuje na něčem a část dne na druhé práci. Čistého času to může být tak pět nebo šest hodin.

Máš nějakou vysněnou sochu, kterou bys rád restauroval?

To asi nemám. Spíš bych obecně rád působil na církevních památkách, na interiérech kostelů a oltářích. Chtěl bych se totiž specializovat na polychromovanou plastiku. Ale třeba k soše svatého Václava, která je nádherná, se asi nikdy nedostanu, jedině bych restauroval ten kamenný podstavec pod ní.

foto: archiv Jana Čády