Jak voněli naší předci? Výzkumníci hledají odpovědi

Historii známe z dobových děl. Učíme se jí z knih, obrazů, nebo staveb – tedy většinou pomocí zraku a sluchu. Čich byl v chápaní historie až dosud opomíjeným smyslem. Změnit se to nyní snaž historikové a chemici z Velké Británie a Evropské unie, kteří v rámci projektu Odeuropa vytvářejí dávno zmizelé pachy. Vycházejí přitom z vizuálních a psaných záznamů. Už víc jak dva roky se pokouší přiřadit ke konkrétním místům a významným událostem klíčové pachy a následně je reprodukovat.

„Ve vědě a v historických studiích existuje hierarchie smyslů. Chceme vidět více-smyslový přístup. Doposud existovala myšlenka, že čich byl méně vznešený lidský smysl, a že byl méně objektivní, méně erudovaný, a dokonce méně důvěryhodný,“ říká Cecilia Bembibreová, vyučující na University College London a jedna hlavních postav projektu. Jako příklad významu pachu uvedla Bembibreová výstavu v Haagu, pro kterou vědci vytvořili zápach špinavých kanálů historického Amsterdamu.

Konsorcium expertů, kteří se do projektu zapojili, má hlavní sídlo v Amsterdamu, ale výzkumné pobočky jsou i v Německu, v Itálii, ve Francii, na Slovinsku a také v Anglii. Výzkum financuje program Evropské unie zvaný Horizon. Celkem na výzkum z programu šlo 2,8 milionu eur, v přepočtu asi 69 milionů korun. Cílem expertů je vytvořit historii pachů prostřednictvím dobových vizuálních a psaných záznamů. Zaměřit se chtějí konkrétně na zastaralá řemesla a životní i stravovací návyky lidí.

„V Německu analyzují desítky tisíc historických obrazů vztahujících se k pachu, zatímco v Itálii se soustředí na analýzu textů, od starých lékařských formulí až po recepty,“ doplnila Bembibreová. Výzkumníci se momentálně pokouší naučit počítače rozpoznávat obrazy, které se vztahují k pachu. Třeba skicu člověka držícího se za nos. Digitální algoritmus pak danou činnost rozpozná v dalších dílech.

Výstupem by v budoucnu měla být kolekce encyklopedických záznamů historických pachů. Ty budou sloužit k vysvětlení měnícího se životního prostředí a poskytnou náhled do života minulých generací.

Vytvořit takovou kolekci ale rozhodně nebude nic jednoduchého. “Je opravdu obtížné získat informace, které potřebujete, abyste pachy znovu vytvořili,“ míní Bembibreová. Sama už několik pachů ve svém životopise má. Její práce v oblasti chemie vedla například k vytvoření pachu poutporri z Knole z poloviny 18. století. Pach vytvořila díky popisu, který se objevil v románu Virginie Woolfové Orlando. Dokázala také simulovat pach knihovny v katedrále Sv. Pavla v Londýně. Vzhledem k tomu, že se jedná o stále existují stavbu, odebrala výzkumnice vzorky ze vzduchu přímo v knihovně. Bylo to ještě před rekonstrukcí katedrály v roce 2017. Následovala série sezení s voňavkářkou Sarah McCartneyovou, na kterých měla žena identifikovat jednotlivé složky pachu knihovny. Zkušební publikum, které bylo vystaveno originálnímu pachu knihovny a tomu reprodukovanému, následně uvěřilo, že oba vzorky pochází ze stejného místa.

Dalším problémem, kterému výzkumníci čelí, je, že reakce lidí na pachy se historicky mění. „Nemáme nosy našich předků. Jednoduše pachy nevnímáme stejným způsobem, a některé pachy znamenají rozdílné věci,“ vysvětlují vědci. Dobrá zpráva je, že ne všechny historické pachy jsou nepříjemné. Odeuropa se věnuje také výzkumu kadidla a jeho historickému a kulturnímu významu.

Výzkumu Odeuropy pomohl mimo jiné zvýšený zájem komerčních voňavkářů o specifické pachy, jako je například kůže, koření a kouř – ty jsou nyní běžnou součástí parfémů dražších značek. Pachům se začali více věnovat také umělci, kteří jako doprovod výstav umění v galeriích volí určité vůně. Průkopníkem v této oblasti bylo Jorvik Vikinské centrum v Yorku, které představilo pachy jako součást výstav už před více než dvaceti lety.

Zdroj: The Guardian