Jak se rodí kurátoři

KATEŘINA TUČKOVÁ absolvovala dvouobor Český jazyk a literatura a Dějiny umění na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Nyní studuje doktorský cyklus na Karlově univerzitě, konkrétně Ústav pro dějiny umění, kde se specializuje na české umění druhé poloviny 20. století. Příležitostně přednáší na středních školách a kromě toho se ještě stíhá věnovat sportovní gymnastice, plavání a běhu, studiu angličtiny, četbě a, podle svých slov s většími či menšími úspěchy, také akvaristice.

• Studovala jste dějiny umění a bohemistiku na Masarykově univerzitě v Brně. Bylo pro vás obtížné se na tento obor dostat?

Obtížné to pro mě bylo jako pro každého jiného. Byla jsem tehdy přijata ještě na základě písemných a ústních oborových zkoušek. Oba obory byly zároveň mým koníčkem, takže jsem byla připravená, což se prokázalo u písemné části. U té ústní jsem pak samozřejmě trémou zpatlala, co šlo.

• Měla jste už před tím za sebou nějakou zkušenost z oblasti umění, která by vám dopomohla k přijetí?

Moc zkušeností jsem neměla, jen několik účastí v literárních a jazykových soutěžích, v případě umění jsem byla ryzím informovaným nováčkem.

• Chtěla jste se už předtím, než jste se na školu hlásila, stát kurátorkou? Nebo to přišlo až časem…

Ve chvíli, kdy jsem se hlásila na univerzitu, jsem toho o výstupech a pracovních možnostech uměnovědců moc nevěděla. Zásadní pro mě byla fascinace předmětem oboru. Až časem se začaly rozkrývat možnosti a po zkušenosti s prací v galerii, kde jsem pracovala mezi druhým a pátým ročníkem, jsem se teprve rozhodla, jakým směrem se chci dát. Nejprve jsem řídila malou galerii ARSkontakt, koncepčně zaměřenou na mladé umělce, teď se věnuji spíš větším kurátorským projektům s přesahem do zahraničí.

• Je podle vás běžné, že studenti po absolvování takového oboru v něm zůstávají i nadále, tedy i v profesním životě?

Myslím, že je velmi nesnadné zůstat na poli historie umění nebo na poli současného živého umění. Kurátorských pozic v galeriích není moc, privátní galerie nepotřebují odborníky, ale spíše výkonnou sílu, a oblast teorie nemůže uživit ani procento absolventů. Kdo to ale z přesvědčení musí dělat, tak si nějakou skulinku najde… I za cenu toho, že bude mít nějaký mimooborový úvazek. To je běžné.

• Nyní studujete postgraduální cyklus. Jaké to je stát „na opačné straně“?

Na Ústavu dějin umění není povinné vyučovat. Což mě mrzí, protože bych to dělala ráda. Baví mě jak komentované prohlídky výstav pro veřejnost nebo vysokoškoláky, tak přednášky pro středoškoláky. Ty mladší a oborově nevyhraněné je samozřejmě těžší zaujmout, ale ani s tím nemám problém – jde jen o systém a dynamiku přednášky, v čemž je umění s bohatým vizuálem a atraktivní historií vlastně velmi zábavné. A jaké je to stát na opačné straně? Vlastně plynule navazující, řekla bych, s tím rozdílem, že jako student jsem oceňovala mírné a benevolentní pedagogy, a přitom jsem se stala striktní a nekompromisní příležitostnou přednášející.

• Jak se člověk stává kurátorem či kurátorkou?

Kurátorem se může člověk stát i tak, že to o sobě tvrdí. Někdy to stačí. Nebo tak, že pečlivě sleduje výtvarnou scénu, je schopen z ní vybrat a skloubit ty nejzásadnější tendence, vytvořit jejich program a výstavní koncepci a pak celek realizovat. Přičemž každý může být dobrý teoretik, ale faktem je, že bez nadstandardních organizačních schopností se kurátor neobejde. Jeho úkolem je totiž také, pokud nepracuje přímo pro nějakou instituci, zajistit adekvátní výstavní prostor a nakonec i finance na realizaci celého projektu.

• Kromě kurátorské činnosti také píšete, vydáváte publikace z oblasti umění a před dvěma lety vám dokonce vyšel román. Která z činností – tedy psaní a práce kurátorky – je vám osobně bližší?

Ještě během studií na Masarykově univerzitě jsem se rozhodla studovat literaturu a umění a jedním se živit bez tendence k praktické činnosti a druhou vykonávat s uměleckou ambicí. Zajímavé je, že i to, co se kdysi zdálo být ve sféře snů, se dá realizovat, pokud to člověk nepustí ze zřetele a věnuje se tomu denně. Tak se ze mě stala, řekněme s nadsázkou, píšící kurátorka nebo kurátorující spisovatelka, a obě tyto činnosti se mým životem proplétají natolik, že ani jedna mi není bližší nebo vzdálenější. Někdy se dokonce zcela propojí, jako například během výstavy výtvarníků a zároveň literátů „Slovem i obrazem“, kterou jsem realizovala ve spolupráci s Radimem Kopáčem.

• Jak to vše zvládáte? Připočteme-li k tomu všemu ještě vaše studium…

Zvládat se to dá, vytvořila jsem si pracovní systém, ve kterém se denně dopoledne věnuji organizačním věcem, které právě hoří nebo doutnají, a odpoledne nebo na konci týdne vypnu telefon a píšu. Když dokončuji nějakou publikaci, je to náročnější, to jsou zrovna okamžiky, kdy si říkám, že se organizační a tvůrčí práce nedá skloubit a že si jednoho dne budu muset vybrat. Na druhou stranu – každá z těch činností mi přináší jiný druh uspokojení, takže pevně doufám, že dosavadní laťku udržím… Ale kdo ví.

• Na čem pracujete v současné době?

Teď dokončuji knihu s názvem „Vyhnání Gerty Schnirch“, která se týká poválečného vyhnání brněnských Němců. Měla by vyjít na podzim v nakladatelství Host. A zároveň připravuji realizaci výstavy „Transfer“ v České národní budově v New Yorku, 6. ročník Konfrontace ARSkontakt s udílením ceny mladým výtvarníkům do 26 let, výstavu „Narušeno“ v Galerii Kotelna a představení mnichovských a drážďanských umělců v Praze a pražských zase tam… A pak další akce na horizontu roku 2010 a 2011.

• Ale vraťme se ještě ke škole. Jak podle vás vypadá ideální uchazeč, který by chtěl studovat dějiny umění?

Vysoký. Černooký. A s čírem… Dělám si samozřejmě legraci. Ideální je snad každý, kdo má vztah k umění a dobrou vizuální paměť. Nevhodný je snad jen praktikující umělec s mocenskými sklony.