Jak se připravit na přijímačky? Radí lektor přípravných kurzů

Martin Víta je zakladatel diskuzního fóra www.prijimacky-tsp.cz a vzdělávací agentury Kurzy-Fido.cz, která se specializuje na přípravné kurzy „obecných studijních předpokladů“ společnosti Scio a „testů studijních předpokladů“ Masarykovy univerzity. Sám je především matematik a logik.

Jaké jsou základní rady pro přípravu na přijímací zkoušky?

1. Zjistěte, jak na tom jste a kam se potřebujete dostat

Jako každý větší projekt by i tento měl začínat shromážděním dostatečného množství relevantních informací o charakteru a obsahu přijímacích zkoušek. Je ideální cvičně vyřešit několik ostrých testů z minulých let, získat představu o tom, jak na tom jako uchazeč jsem, a současně zjistit, jaký výkon budu muset na přijímacích zkouškách pravděpodobně podat. Je zřejmé, že jinak se musí připravovat uchazeč, který ví, že potřebuje získat například v TSP percentil kolem devadesáti a při domácích pokusech získal percentil kolem třiceti a jinak uchazeč, který ví, že mu bude stačit percentil kolem šedesáti a doma bez problémů přesahoval percentil padesát. Tyto výsledky je rozumné zohlednit i při volbě oborů, na které se připravuji – mám při prvních pokusech percentil kolem čtyřiceti? Kam bych se mohl dostat, kdyby se mi podařilo zvýšit percentil třeba jen na 55?

2. Zjistěte si informace o možnostech přípravy

Dále je vhodné udělat si přehled možností přípravy (podívat se na dostupnou literaturu, internetové kurzy, prezenční přípravné kurzy atp.) a porovnat je. Není nutné – jak se mnohé agentury snaží vystresované uchazeče přesvědčit – nakoupit všechny relevantní publikace a absolvovat prezenční kurzy. Je ale dobré jednotlivé možnosti kriticky posoudit.

3. Stanovte si priority a podle toho plánujte

Klíčovým momentem je stanovení priorit (které přijímačky jsou pro mě důležité a které méně) a vytvoření plánu přípravy (kdy se budu věnovat které oblasti, kolik času si vyhradím na procvičování, kam začlením přípravný kurz, půjdu-li na něj, …). Ideální je rozprostřít přípravu na delší časové období – řekněme několika měsíců, nejlépe tak, aby do přijímaček zbývala rozumná rezerva. Odhady časové náročnosti bývají dost ošemetné, není nic divného, že určitá část přípravy trvá dvakrát, třikrát tak dlouho, než člověk původně předpokládal (je vhodné s tím předem počítat).

V jakém pořadí se učit potřebnou látku?

Vhodné je začít s takovými oddíly či částmi látky, které člověku relativně dobře jdou, které jsou významné a kde má šanci se zlepšit. Tím získá člověk pocit jistoty a posune se dopředu. Poté je rozumné navázat důležitými částmi, které jsou náročné, a jim věnovat patřičnou pozornost – naučit se je do hloubky a důkladně procvičit. Rozhodně se nevyplatí tuto fázi zkracovat a odcházet od ne zcela zvládnutých kapitol. Na konec pak nechat části, které jsou méně významné, případně ty, kde se nelze příliš zlepšit.

Dá se připravit na přijímačky třeba jen několik týdnů předem?

Odpověď zní: ano, dá. Otázka je, jak dobře. Samozřejmě, že pár týdnů intenzivní přípravy před přijímačkami přinese zlepšení, nicméně ti, kteří se připravují dlouhodobě, mají významný náskok. Příprava pár týdnů před přijímačkami je lepší než nic, ale rozhodně nebývá optimální. Zajímavé je, že i přes to, že většina uchazečů tvrdí, jak významné je pro ně přijetí na VŠ, začíná řada z nich s přípravou až na poslední chvíli. Je to do značné míry způsobeno tím, že středoškoláci zpravidla nemají zkušenosti s dlouhodobou, několikaměsíční přípravou na nějaký výkon. Lepší je začít s přípravou dřív a získat pak časovou rezervu, než se dostat do problémů z nedostatku času.

Jaké dělají studenti nejčastější chyby?

1. Špatné plánování

První problém, který jsem už naťuknul, jde o špatné nebo žádné plánování. Člověk by měl mít v každé fázi přehled o tom, jak na tom aktuálně je, co ho ještě čeká, a co má za sebou. Měl by vědět, co je prioritou a co ne.

2. Trénování nevhodných typů úloh

Častou chybou bývá, že se uchazeč soustředí na typy úloh, které jsou okrajové a těžké. Řada studentů postupuje podle schématu: tyhle úlohy jsou nejtěžší, a proto je třeba se na ně nejvíc připravovat. Snadno jim přitom ujde, že tráví spoustu času nad takovým typem úloh, který se v testech objevuje zřídka. Efektivní je, když se člověk soustředí především na takové typy úloh, které se v testech objevují často a ve velkém počtu a zároveň ty úlohy, u kterých má uchazeč největší šanci se zlepšit. Když to vztáhnu na moje oblíbená TSPčka (TSP MU), znamená to, že se soustředím na všechny možné kejkle týkající se počítání s procenty, i když procenta vlastně celkem dobře zvládám. Přijímačkové testy typicky nebývají konstruovány tak, aby někdo zvládl vyřešit všecko, i ten nejlepší může vynechat poměrně dost úloh. Pokud se tam objeví nějaká jednotlivá těžká úloha, se kterou si nebudu vědět rady, nevadí to, klidně ji vynechám a můj výsledek to prakticky neovlivní.

3. Nedostatečné procvičování

Tato dvě slova říkají vše. V případě řady testů je procvičování půl úspěchu. Nestačí jen pochopit způsob řešení, je třeba mít ten způsob řešení zažitý. V souvislosti s procvičováním studentům vždycky říkám: dejte pozor, ať vás v přijímačkách nepředběhne někdo, kdo je stejně chytrý a schopný jako vy a liší se od vás jen tím, že vyřešil o tři stovky úloh víc…

4. Nezvládnutí teorie

V případě některých typů úloh je nutné nejprve zvládnout teorii a pak se teprve pustit do konkrétních úloh. To se třeba týká úloh z výrokové logiky v analytickém myšlení TSP. To jsou úlohy, které uchazeči zpravidla považují za hodně náročné. Ve skutečnosti nijak zvlášť náročné nejsou – pokud člověk má zažitou tu zmíněnou teorii. Spoustu studentů ale ta představa, že by se měli naučit napřed nějakou souvislejší a netriviální teorii děsí, a proto se raději snaží najít nějaké fígle, které umožní řešit jednotlivé konkrétní typy úloh. Problém je, že to zabere jednak v konečném součtu více času než systematicky probraná teorie, ale také to, že v následujícím ročníku může dojít ke drobným změnám úloh a člověk „naučený na konkrétní typy“ najednou neví, jak postupovat.

5. Falešný pocit, že pro přípravu dělám maximum

Jde v podstatě o zaměňování pocitu s realitou. Uchazeči, kteří navštěvují (především) dlouhé, semestrální přípravné kurzy – mám teď na mysli především kurzy, které se týkají přijímaček, kde je klíčovým prvkem přípravy procvičování – často získávají pocit, že pro přípravu dělají maximum. Pravidelné docházení na kurz zkrátka vyvolává pocit dostatečné přípravy, čemuž napomáhají reklamní masáže agentur, které tyto kurzy nabízejí. Ale něco jiného je odsedět kurz, cvičně si na něm vyřešit pár testíků – a naproti tomu reálně „intenzivně makat“ doma při procvičování. A tak se může stát, že nakonec lepšího výsledku dosáhne absolvent krátkého kurzu, který neopomíjel domácí procvičování.

Které úlohy jsou nejtěžší pro uchazeče?

Do určité míry je to věc individuální. Na druhou stranu lze vytipovat sady úloh, které přeci jen dělají problémy větším skupinám lidí. Zpravidla to bývají úlohy, které se nějakým způsobem dotýkají analytického a kvantitativního myšlení, které se týkají logiky a ty, které pracují s čísly a abstraktnějšími konstrukcemi. Tyto úlohy mají společného jmenovatele: jedná se o úlohy, u nichž je třeba pochopit nějakou teorii a pochopenou látku pak systematicky procvičit. K vyřešení řady úloh z kvantitativního oddílu OSP či analytického myšlení v TSP postačují znalosti ze základoškolské matematiky. Často se však jedná o úlohy, které lidem na ZŠ dělaly problémy a ke kterým se studenti pak už nikdy nevrátili. Přitom se jedná o úlohy vlastně poměrně snadno řešitelné – když jsou dobře vysvětleny. Na kurzech se často setkáváme s tím, že studenti říkají: „To je vlastně strašně jednoduché, proč nám to někdo tak nevysvětlil dřív?“

Je třeba mít hlavu na TSP/OSP?

S hláškami typu „na TSP/OSP musí mít člověk hlavu“, „na TSP/OSP se nedá naučit“, se setkávám poměrně často. Většinou ale říkají něco trochu jiného a jsou spojeny spíš s vyjádřením neochoty se na tyto testy připravovat – prostě výmluva. Ano, úspěch v TSP/OSP ovlivňují faktory jako inteligence, paměť, které jsou hůře ovlivnitelné, ale – podle mého soudu – ne v takové míře, jako se někdy tvrdí. Klíčovým faktorem je ochota řešit ne desítky, ale stovky úloh, důsledně a systematicky, případně se naučit příslušnou teorii. To je vlastně z hlediska uchazeče pozitivní – čas věnovaný procvičování se vrátí. Mimochodem, o úspěchu v reálném studiu na VŠ z velké části rozhoduje právě ochota systematicky a důsledně se připravovat na věci, které člověka moc nebaví a jsou náročné (a to i když studuje vysněný obor – a takovéto předměty bývají obvykle povinné…). Ten, kdo je ochoten se na TSP/OSP takto připravovat, zpravidla uspěje i v následném studiu. A to nemusí být vždycky ten, kdo má na něco „nejlepší hlavu“. Vždycky říkám, když při procvičování uděláte 600 úloh, budete na tom lépe, než když jich uděláte 60. To je prostě fakt, který se nedá obejít.

Jak se liší příprava uchazečů, kteří již mají delší dobu od maturity?

Uchazeči o vysokoškolské studium, kterým od maturity uplynulo více let, na tom jsou v porovnání s čerstvými maturanty podle našich zkušeností hůře, přinejmenším ze dvou důvodů. Zaprvé řada starších uchazečů postupně ztratila některé znalosti a dovednosti, které maturanti považují za samozřejmé a v řadě přijímacích testů se objevují (např. převést jeden člen rovnice z levé strany na pravou atp). Dalším důvodem, který není na první pohled tolik vidět, ale svou roli určitě hraje, je fakt, že současní maturanti žijí v prostředí, které je přípravou na přijímačky „pěkně prosáklé“: spolužáci spolu rozebírají TSP, OSP, percentily, a tím získávají přehled o tom, jak celé přijímací řízení funguje. Lidé z praxe, kteří se chystají na přijímací zkoušky na VŠ musí do této problematiky teprve proniknout. Na druhou stranu, nematuranti mají i některé výhody vycházející z jejich životních zkušeností – jsou schopni daleko realističtěji rozvrhnout svůj čas, plánují dlouhodoběji a jsou zpravidla při přípravě „ukázněnější“ což většinou souvisí s jejich motivací ke studiu.