Jak procestovat Evropu bez peněz

Sto tříčlenných týmů studentů z celého světa cestovalo sedm dní po Evropě bez peněz, platili jen plechovkami energetického nápoje. Na cestu Red Bull: Can You Make It? se vydaly i dvě české skupinky. Na startu ve Vídni dostaly 24 plechovek, které museli měnit za všechno, co potřebovali – jídlo, dopravu i místo ke spaní. Nesměli mít peníze ani mobilní telefony a měli týden na to, aby se dostali do cíle v Berlíně. Úkolem bylo procestovat co nejvíce zemí, hlásit se cestou na kontrolních stanovištích a splnit co nejvíce úkolů.

Jeden z českých týmů se jmenoval Airbone (http://bit.ly/1l1Lzo7) a tvořili ho Kristina Vítková, Markus Krug a Ondřej Vašíček. Během sedmi dnů vystřídali 12 druhů dopravy, vyměnili 141 plechovek, projeli pět zemí a urazili 2 199 kilometrů. Kromě Rakouska navštívili také Slovensko, Itálii a Švýcarsko a cestu úspěšně zakončili v Německu. Kristina a Ondra nám o téhle netradiční cestě vyprávěli.

Jak jste na tuhle akci přišli?

K: Já jsem ji viděla u jedné holky na Facebooku. Tak jsem se podívala, co to je, a zdálo se mi to zajímavé. Začala jsem dávat dohromady tým, vytipovávat lidi, které bych v něm chtěla mít. Jako první mě napadl Markus a ještě jeden náš společný německý kamarád. Ten s námi ale nemohl, protože týmy musely být celé z jednoho státu. Tak jsem volala Ondrovi. Tomu se moc nechtělo, ale pak jsem ho přemluvila.

Takže jste se předtím neznali?

K: Já jsem kluky znala, ale oni dva se neznali. Věděla jsem, že tu cestu zvládnu, a hledala jsem lidi, kteří jsou v pohodě, jsou zcestovalí, znají jazyky a mají co do toho týmu přinést. Nechtěla jsem taky čistě holčičí tým, takže jsem měla pocit, že když vyberu dva dobré kluky, kteří si sednou, tak to bude dobré. A Ondra s Markusem si sedli hned.

Jak dlouho vám trvala příprava na cestu?

O: Ono to bylo všechno hrozně narychlo. Ale nějaký čas to stejně zabralo, tak měsíc. Tři týdny před tím a pak všechny ty party po návratu. No dobře, to už nebyly povinnosti, ale stejně.

Co všechno ty přípravy obnášely?

K: Museli jsme vymyslet přihlašovací video. Markus je kameraman, takže to bylo super. Vymýšleli jsme taky odpovědi na otázky, jako například jaké zvíře by byl který člen týmu, co byl náš nejšílenější zážitek a jak plánujeme tu cestu zvládnout.

Na soutěži byly dva české týmy, víte, kolik se jich celkem přihlásilo?

K: Z Česka se hlásilo 120 týmů, vybrali dva. Druhý tým jsou tři kluci, kteří se znají už dlouho, bydlí spolu, chodí do stejné školy. Vlastně jsme obě skupinky byly úplně jiné. Oni to brali jako velkou zábavu pro celý tým, zatímco my jsme se poznávali, probíhal u nás teambuilding, byla to hodně osobní výzva. Kluci se spolu vůbec neznali a já je sice znala, ale dlouho jsme se neviděli.

Čekali jste, že vás vyberou?

K: My jsme si říkali, že to dáme. Ale překvapení jsme byli. Volali mi z Red Bullu, když jsem byla v práci, učím angličtinu a zrovna jsem měla na lekci dvě klientky. Když mi řekli, že nás vybrali, tak jsem se rozbrečela – a klientky se mnou. Byl to šok, ale bylo to hrozně hezké.

Jak dlouho před začátkem cesty jste se dověděli, že pojedete?

O: Asi dva týdny. Pak jsme vymýšleli strategii. Říkali jsme si, jakým způsobem budeme chtít jezdit přes ty checkpointy a tak obecně jsme nad tím přemýšleli. Třeba jsme vymysleli, že na stopování si vezmeme s sebou bílou plastovou plachtu, na kterou se dá psát. Tím jsme si ušetřili spoustu práce s neustálým hledáním kartonů, na které bychom psali, kam chceme jet. Ale ve skutečnosti jsme vlastně vůbec nevěděli, do čeho jdeme. Na to se nedalo připravit.

K: Nevzali jsme si autoatlas. Ten by se nám při cestě hodil, protože samozřejmě vždycky jsme všude jako první sháněli mapu.

Kolik jste s sebou mohli mít věcí?

K: Vlastně tolik, kolik jsme unesli. Byly ale věci, které jsme si s sebou vzít nemohli – peníze, platební karty, telefony ani vlastní fotoaparát. Nesměli jsme si taky brát věci, které bychom mohli za něco vyměnit, třeba zlato.

S čím byly na cestě největší problémy?

K: Nejvíc jsme řešili asi přespání. Když člověk někam přijede a má zajištěný nocleh, tak si to místo mnohem víc užije. My jsme vždycky někam dorazili až večer a strávili jsme třeba tři nebo čtyři hodiny tím, že jsme hledali místo k přespání. První den jsme našli nocleh až ve čtyři ráno.

Co byla nejkurióznější věc, kterou jste vyměnili?

O: Čtyři plechovky Red Bullu za celou basu piv. Chtěli jsme vyměnit tři plechovky za tři piva, ale Švýcaři, se kterými jsme měnili, řekli, že buď čtyři za celou basu, nebo nic. A nedali se odbýt. Tak jsme holt měli celou basu piv. Pak jsme je cestou jen tak rozdávali, měli jsme radost, že po té době, kdy všichni dělali něco pro nás, můžeme někomu udělat radost zase my.

Co vás na cestě nejvíc překvapilo?

O: Mě nejvíc překvapilo, jak ochotní lidé jsou, když se seznámí s tím, co děláš. Samozřejmě ze začátku tě odmítají, protože přijdeš a něco od nich chceš. Je to nepříjemné, já to taky nemám rád. Ale třeba když jsme někoho stopli a v autě jsme mu vyprávěli náš příběh, tak pak byli neuvěřitelně ochotní. Dávali nám jídlo, dovezli nás, kam jsme potřebovali, i když tam sami původně neměli cestu.

Pohádali jste se během cesty?

O: My jsme měli spíš osobní krize, každý svojí, že se nám nedaří, že nemůžeme najít ubytování… Naštěstí jsme se v nich střídali, když měl jeden krizi, druzí dva ho povzbuzovali, když měli dva krizi, tak to zachránil ten třetí. Ani jednou se nestalo, že bychom měli krizi všichni najednou. Mezi sebou jsme se nepohádali nikdy – jednou jsme se s Markusem sice trochu rafli kvůli utrácení plechovek, ale nebyla to vyloženě hádka.

Zažili jste nějakou veselou historku?

K: Před německým Karlsruhe jsme stopovali u benzínky, bylo asi půl dvanácté v noci. Přijel tam jaguár a celníci a něco spolu asi 15 minut řešili. Policisté pak odjížděli a viděli nás stopovat, tak zastavili a říkali, že by nás vzali, ale nemají místo – ale že nám to zařídí. Šli zpátky k řidiči toho jaguáru, něco mu řekli a on potom přijel a vzal nás. Takže jsme asi byli místo pokuty. Měl z nás radost, když jsme do té bílé kůže lezli v zablácených teniskách.

O: Nebo když jsme v noci stopovali před Milánem. Nějakému autu praskla na dálnici pneumatika a zacouvalo na benzínku. Šli jsme řidiči pomoct a zjistili jsme, že jede do Švýcarska, kam jsme se chtěli dostat. S námi mu pomáhali také řidiči kamionu, který na benzínce parkoval. Tak jsme stáli poblíž, řidič se s námi bavil, vtipkoval, a my se těšili, že nás sveze. Pak ale najednou zpoza auta vytáhli obrovský obraz, kterého jsme si předtím nevšimli, a dali ho do auta přes celý kufr a zadní sedačky. Takže nám akorát zamával a nazdar.

Cestou jste se museli hlásit na checkpointech, kde jste za splnění úkolu dostali další plechovky. Co jste třeba museli dělat?

K: Například v Bratislavě mají nad mostem asi 80 metrů vysokou rozhlednu ve tvaru létacího talíře a nahoře je restaurace. Úkolem bylo, že jeden z týmu musel vylézt z okna, zajistit se horolezeckým vybavením a tu restauraci zvenčí obejít.

O: Nejlepší úkol byl v Benátkách. Dostali jsme plakát s fotkou „hledané osoby“ a mapu části města a do 30 minut jsme toho člověka museli najít. Takže jsme běhali úzkými benátskými uličkami a bylo to jako v akčním filmu. Nakonec jsme ho našli.

Co jste si z cesty odnesli?

K: Hlavně jsme se hrozně moc v týmu poznali, sblížili jsme se. Člověk si taky vyzkouší, čeho je sám schopný. Nebyla to legrace. Dokud v tom člověk není, tak si nedokáže představit, co ho čeká. Když jsme vystartovali z Vídně, tak jsme zjistili, že to nebude vůbec tak jednoduché, jak jsme si mysleli.

Šli byste do toho znovu?

O: Dostávali jsme tuhle otázku tři dny po tom, co jsme se vrátili, a to jsem si nebyl jistý – byl to dost náročný týden. Ale jo, teď už určitě jo.

Fotografie: archiv Airbone