Invaze v roce 1968 pro československé studenty znamenala ztrátu budoucnosti

Právě dnes si připomínáme významný den naší historie. Byl to den smutný, pro mnohé tragický. 21. srpna 1968 se obyvatelé Československa probudili do země okupované vojsky Varšavské smlouvy v čele s armádou Sovětského svazu. Tehdy se však říkalo „bratrsky navštívené vojsky spřátelených zemí“. Celá událost měla nakonec na svědomí úmrtí více než stovky Čechů a Slováků. Letos od invaze uplynulo přesně 50 let.

K invazi došlo v důsledku československého pokusu o reformu socialismu. Proces zvaný pražské jaro zahájil změny potřebné pro vybudování takzvaného socialismu s lidskou tváří.  Po okupaci došlo k zatčení vedoucích představitelů, jenž se na těchto aktivitách podíleli. Vojáci zemí Varšavské smlouvy na našem území zůstali až do roku 1991.

Pražské jaro symbolizovalo naději pro ty studenty, kterým bylo studium na vysokých školách z politických důvodů ukončeno nebo jim tato možnost byla zcela odepřena. Jednalo se o téměř dva tisíce studentů, ačkoliv v té době ještě nebylo přesně vyřešeno, jak se na univerzity vůbec vměstnají.

Vysokoškolští studenti však v celém obrozeneckém procesu tušili určitou zradu. Již 8. srpna 1968 uspořádali protestní demonstraci před budovou ústředního výboru KSČ. Začalo jim docházet, že se nejedná o demokratické obrození, nýbrž o mocenský souboj mezi pražskými a moskevskými bolševiky.

A měli pravdu. Již pět dní před zmíněnými protesty totiž byly na konferenci v Bratislavě předány zvací dopisy zástupcům SSSR. V dopisech, jenž podepsalo pět členů ústředního výboru KSČ, žádali Sovětský svaz o pomoc všemi možnými prostředky k záchraně Československa před nebezpečím kontrarevoluce.

Samotná invaze byla pro mnohé obrovským šokem a zklamáním. Pro studenty obzvlášť. Začínali se ve své zemi cítit svobodně, začali vidět svou budoucnost růžově. Byli šťastní, že se mohou svobodně vyjadřovat, že se mohou veřejně scházet a diskutovat o čemkoli co jim právě přišlo důležité. To vše se změnilo během jedné jediné noci.

I po invazi se řada lidí u nás i v zahraničí snažila proti celé události hlasitě protestovat. Obvykle končili ve vězeních či ústavech. Nejznámější protestní akci provedl dne 16. ledna 1969 student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Jan Palach. Bylo mu pouhých dvacet let, když se v horní části Václavského náměstí polili hořlavinou a zapálil. Zemřel tři dny po svém činu. Poté jej napodobovali další, například Jan Zajíc, Evžen Plocky nebo  Josef Hlavatý. V Maďarsku se upálil učeň Sándor Bauer. V Estonsku zase student matematiky Elijahu Rips, ten však přežil.

Čest Palachově památce se letos pokusit vzdát režisér Robert Sedláček filmem, který se nám snaží nastínit jeho život několik měsíců před sebevraždou. Premiéru má právě dnes!

Zdroje: wikipedia.cz, tyden.cz, seznamzpravy.cz.