Humus k snídani a politická opatrnost – nejen to znamená studium v Kataru

Co byl pro tebe po přistání největší šok?

Bez pochyby teplota. Bylo 30. srpna, šest hodin ráno a já jsem vylezl z letiště a za několik vteřin jsem vypadal, jak po hodinovém běhu. Ve stínu bylo 55 °C a vysoká vlhkost, což je mimochodem typické pro celou oblast Perského zálivu. Součástí stipendia byla i letenka s Qatar Airways, což je zajímavá zkušenost. Český student si letenku s nimi jen tak nekoupí. Přeci jen je to jedna z nejluxusnějších a nejdražších aerolinek na světě, jedna z mála pětihvězdičkových společností. Hned po příletu mě pobavilo, že už na letišti mi jeden budoucí spolužák říkal, že se povídá, že v Africe je vedro, ale že „tohle tam teda v životě nezažil“. Ve výsledku mi ale ta teplota vadí mnohem míň než ostatním. Je to nepříjemné, ale co se dá dělat. No a druhá věc, která mě tu překvapila, je ta, že je tu na evropské poměry až příliš mnoho zbytečného personálu – od uklízecí čety na koleji až po personál v obchodech. Je pravidlem, že malou sekci elektroniky v hypermarketu obsluhuje 20členný tým. Popravdě tomuto nerozumím ani po půl roce a připadá mi to jako velmi zbytečné plýtvání. Ale nutno říci, že toto přisluhovačství (nejen) místním občanům je tu všudypřítomné a mně osobně velmi nepříjemné. Potkal jsem ale i Evropany, kterým se takový koncept líbí.

A v Kataru je celý rok kolem 50°C?

Teď je tu asi 25°C. Až do konce října bylo kolem 45°C, pak se to začalo pomalu snižovat a koncem listopadu to spadlo na tu současnou teplotu. A teď všichni s hrůzou čekáme, kdy se to zase zvedne. Nejhůř je tady ale pochopitelně v létě, a to já už tu nebudu. Můj studijní program je od září do června. Jsou to klasicky dva semestry a po každém z nich jsou zkoušky. Arabštině se věnujeme full time čtyři až šest hodin denně. Nejsou to klasické přednášky, je to koncipováno jako jazykový kurz.

Uměl jsi trochu arabsky, než jsi se na kurz hlásil?

Uměl jsem, ale není to podmínka. Arabštinu jsem studoval v Praze u učitele původem z Gazy asi jeden rok, ale hodiny byly jednou za týden a sám jsem se studiu nevěnoval tolik, kolik by bylo potřeba. Všichni, kdo se cizí jazyk učí také ví, že učit se v prostředí, kde se jazykem mluví, je nesrovnatelně výhodnější. Navíc jsem mezi studiem arabštiny v Praze a v Kataru měl skoro tříletou pauzu, takže jsem hodně zapomněl. Proto jsem se po vstupním testu dostal mezi začátečníky, což byla trošku škoda, protože první měsíc mi moc nového nepřinesl, ale pak to začalo být lepší.

Učební pomůcka aneb ovoce a zelenina arabsky.

Jak tě napadl právě Katar? A jak jsi narazil na program, který studuješ?

Motivací pro mě určitě bylo to, že jsem o Kataru psal bakalářku a tak trochu jsem si chtěl ověřit, jaké to tu je ve skutečnosti. Katar je v posledních letech velmi zajímavý aktér v regionální politice Blízkého východu a nahlédnout na to, jak se tu věci mají, je bezpochyby velké plus. O stipendiu od katarské univerzity jsem se dozvěděl od kamaráda, se kterým jsem studoval arabštinu v Praze. Ten to objevil na webu univerzity. Zaujalo mě to, přihlásil jsem se a dostal jsem ho. Bez stipendia je studium tady strašně nákladné, navíc od příštího akademického roku ještě zdražují.

Pracovat při škole stíháš? Jak se vůbec shání práce v Kataru?

Pracovat můžeš na univerzitě. Všichni expati, co jsou tu, jsou tady na něčí sponzorship. Buď je to tvůj zaměstnavatel, nebo pro ženy a děti cizinců je to pracující otec rodiny, jehož sponzorem je firma, pro kterou pracuje. Mým sponzorem je univerzita, tím pádem mám zakázáno pracovat kdekoliv jinde mimo univerzitu. Možnost pracovat na univerzitě je spíše jen na papíru a skutečně získat nějakou práci je nadlidský výkon. Jednoznačně upřednostňují araby a většinou argumentují potřebou znalosti jak angličtiny tak i arabštiny. Jediný, kdo našel práci, je kluk, který je skvělý plavec, nejlepší ze všech studentů, tudíž dělá plavčíka a zároveň hraje vodní pólo za univerzitní tým. Mimochodem do sportu Katar obecně investuje velké peníze. Ale že by člověk mohl pracovat třeba v knihovně, to je skoro nadlidský výkon. Osobně mám teď brigádu, v podstatě na černo. Dvakrát týdně doučuji Čechosyřana Martina češtinu. On žil prvních šest let v Čechách, pak se mu rozvedli rodiče a vyrůstal s tátou v Sýrii. Hledal proto někoho, kdo by ho zase začal učit česky a je z toho velmi nadšený. Chystá se do Čech na dovolenou s rodinou a netají se tím, že by se mu líbilo jednou v Čechách zakotvit nadobro, jelikož to u nás miluje. Od našeho národního nápoje přes jídlo až po krásnou přírodu. Když jsem u něj doma byl poprvé, tak mi ukazoval, že jako jediný má před domkem namísto písku a kamení malou zahrádku a připisoval to své lásce k zeleni a svému dětství v české přírodě.

Je v Kataru draho?

Je tu hodně draho. Speciálně bydlení je tady velmi drahé. Někteří lidé to tu ale dělají tak, že bydlí jako studenti v Praze. Znám tu jednu Češku, která tu učí angličtinu a bydlí v bytě, kde má každý vlastní pokoj. Pak se to dá utáhnout, lidé tu navíc mají mnohem vyšší platy než v Česku. Ta moje známá na místní poměry nedostává moc peněz, ale v korunách bere něco přes padesát tisíc měsíčně. Lidé, co tu pracují, si tady mohou dovolit žít a nemusí si stěžovat, že by dali půlku platu na bydlení. Jídlo je tu také nákladné a poslední dobou šly ceny ještě nahoru. Restaurace jsou drahé všechny, večeře pro jednoho nejde pod tři sta korun. Hotely jsou také velmi drahé. Kupodivu jsou tu levná auta. A benzín je samozřejmě velmi levný. Jeho cena odpovídá asi sedmi korunám za litr (i když od nového roku zdražil na 9 korun za litr). Kdo nemá auto (jelikož tu je jen na několik měsíců nebo nebere tolik peněz, aby se mu to vyplatilo), tak si najme řidiče (velmi často Asiata), který neodváží jen tebe, ale během dopoledne odveze do práce několik lidí. A totéž odpoledne.

Jak daleko to máš z koleje do školy?

Naše koleje jsou asi dvanáct kilometrů od školy. Mimochodem tu moc nefunguje veřejná doprava. Něco tu jezdí, ale nikdo to moc nepoužívá, protože je to nespolehlivé. Většinou tím jezdí jen dělníci ze staveb. Staví se tu metro, které ale bude pravděpodobně funkční až před MS ve fotbale v roce 2022. Celý den mezi kolejí a univerzitou pendluje přibližně každou hodinu mikrobus. V ranní zácpě trvá kolem padesáti minut dostat se do školy. Zácpy jsou tu na denním pořádku. Každý den v nich člověk stráví tak hodinu ráno a hodinu večer. Holky mají koleje někde úplně jinde a cesta jim trvá asi dvacet minut. Zároveň se ale už staví koleje přímo v univerzitním kampusu. Mimochodem, veškeré aktivity jsou tu rozdělené zvlášť pro kluky a zvlášť pro holky. Náš program je jediný, kde jsou kluci a holky ve třídě pospolu. I když teď jsem slyšel, že na medicíně už to začíná být podobně. Skutečně se však jedná o výjimky. Dokonce knihovna má jedno patro pro holky a druhé pro kluky a ti do té holčičí části nesmí. Máme tu také budovy Males Activities Building a Females Activities Building. A tam je to totéž. Tedy, holka do mužské budovy přijít může (děje se tak ale spíše výjimečně), ale opačně to nejde. No, zpět ke kampusu – je opravdu gigantický a zatím je ho zastavěná jen asi čtvrtina, zbytek je poušť a kameny. Bude to fajn, že studenti to budou mít blízko do školy. Skočí do busu a za pět minut jsou na přednášce. Nebo budou moct jít i pěšky, ale nikdo tu moc pěšky nechodí. Ono se to v létě ani nedá. Na druhou stranu to ale budou mít daleko od všeho ostatního. Bude to něco za něco Jinak úroveň kolejí je tu tak rovnocenná s Českem. Rozhodně není výrazně lepší.

Počkej, jako rovnocenná třeba s pražskou kolejí Hvězda?

No, to ne, pokoje jsou trošičku lepší, ale luxus to není. To jen, aby si někdo nemyslel, že pojede do Kataru do čtyřhvězdičkového apartmánu. Možná ty nové koleje budou lepší. Každopádně tohle je pravděpodobně dost stará kolej, ač starší než Hvězda nebude. Tady je fajn, že dvě koupelny máme dohromady v šesti lidech. Nemáme ale třeba kuchyňku, to mají jenom holky.

Kolik lidí berou na stipendium, které jsi dostal?

Je nás tu celkem asi šedesát z přibližně dvaceti zemí ve čtyřech třídách. Jsme rozdělení podle levelu arabštiny. Člověk se buď hlásí na to stipendium, nebo s tím, že si chce studium hradit sám. A když se nedostaneš na stipendium, nedovolí ti studovat na tvé vlastní náklady. Hradit si to sám je ale skutečně drahé. Na příští akademický rok navíc zvedli školné skoro na dvojnásobek. Univerzita tu chce mít zastoupených hodně zemí, takže není ani podmínka umět pokročile arabsky. Když se, čistě teoreticky, bude hlásit pět Čechů, všichni se sem rozhodně nedostanou. Každopádně na stipendium ze všech šedesáti je nás tu asi polovina.

A konkrétně tví spolužáci ve třídě jsou odkud?

V mé třídě je nás nejvíce nemuslimů, což je logické, protože muslimové většinou mají alespoň nějakou základní znalost Koránu. Ta se jim také hodí při rozřazovacím testu. Ve třídě máme Britku, Kanaďanku původem z Etiopie, pak holku ze Spojených států původem z Pákistánu, z Pobřeží slonoviny, kluka z Moldavska, kluka z Francie a holku z Belgie s arabskými kořeny v severní Africe, holku a kluka z Koreje, dva Indy a jednu Indku a jednu holku z Turecka, kluka z Mauritánie a kluka z Indonésie.

Tomáš se svými spolužáky.

A co Tvůj spolubydlící?

Můj spolubydlící je ve třídě pokročilých a je z Thajska. Je tu prostě celý svět.

Takže máš pozvánku do Thajska?

No, můj spolubydlící má budoucnost jistou v diplomatické sféře a plánuje zůstat na Blízkém východě. Chce studovat bakaláře v Jordánsku, je mladší než já a ještě nešel na vysokou. Nejdřív studuje jazyk. Takže mám spíš pozvánku do Jordánska, což je ale podle mě lepší než Thajsko.

Jací jsou obyvatelé Kataru? Potkáváš se s nimi?

Potkávám, ale popravdě se moc do řeči nedáváme. Nedokážu říct proč, nemáme k tomu žádný konkrétní důvod. Já to upřímně řečeno nějak nevyhledávám, raději se bavím s jinými Araby. Nutno však říci, že i mezi Katařany, stejně jako mezi námi, jsou namyšlení hlupáci, kterým místní bohatství spadlo do klína. Akorát je tu těch namyšlených hlupáků asi trochu více, protože místní občané jsou opravdu bohatí. Typické, co se stává na univerzitě, je, že na označené zastávce na autobus, kde stojí varování o pokutě v případě parkování na tomto místě, stojí Jaguár nebo Bentley místního mladíka. Prostě tam přijedou se svým naleštěným žihadlem a nechají to tam. A to všude kolem jsou veliká parkoviště s dostatečnou kapacitou. Ochranka, což jsou kluci z Afriky, jim v takovém případě řekne: „Tady nemůžete parkovat.“ Ale nemají proti nim vůbec žádnou páku. Majitel auta se na ně podívá, ani neodpoví a prostě odejde. Ale rozhodně ne všichni jsou takoví. Je tu mnoho milých a hodných lidí a především Arabů, kteří nejsou ze zemí GCC (Gulf Cooperation Council) Obecně jsou samozřejmě odlišní od Evropanů svou náturou, ale vycházíme spolu velmi dobře a mám mezi nimi i dobré přátele, na které se mohu v případě potřeby obrátit. Řekl bych, že pro ty skutečně bohaté je porušování pravidel a obecně jakékoli zviditelnění se jakási forma zábavy. Mají všechno, co můžou mít. Chovají doma tygry a podobně. Před čtrnácti dny se tu procházel tygr po dálnici, protože někomu utekl. Jednou za čas proběhne internetem virální video, jak tygr sedí na sedadle spolujezdce a kouká z okýnka s packama vystrčenýma z okýnka. To jen pro dokreslení situace. Tím, že ti lidé mají spoustu peněz, dělají kraviny. Kraviny pro nás nepochopitelné. V Kataru je to o to horší, že před třiceti lety tady nebylo vůbec nic a teď je tady úplně všechno. Přišlo to sem strašně rychle. Na druhou stranu dovedu si představit, že pokud by naše země prošla podobně rychlou změnou, tak by mezi námi byli naprosto stejní lidé.

To je pravda, když před třiceti lety se v Kataru živili zjednodušeně řečeno jen rybolovem a lovením perel a dnes mají ropu a zemní plyn.

Viděl jsem fotku z roku 1980, kdy tady postavili první hotel. A kolem nebylo nic, jen poušť. Dneska je to tam samý mrakodrap a všude jen silnice. Je to jak pohled do budoucnosti. Nikdo tam nechodí pěšky. My jsme se tam byli projít – a pro mě to byl skutečně ošklivý zážitek. Co se týká zeleně, to co si vysadí, to mají. Obecně zeleň v Dauhá je. Jsou tu stromy i mezi pruhy silnice. Všechny jsou ale uměle zavlažované a v létě se na to spotřebuje strašně moc vody, protože samo se to nezavlaží a v zimě jen zřídkakdy. Naštěstí tu teď budují nové veřejné parky, ale těch již přístupných tu teď bohužel je jen poskrovnu.

Kdy v Kataru naposled pršelo?

Tenhle rok je prý zvláštní. Loni pršelo za akademický rok dvakrát. A nám pršelo asi desetkrát. Jsem za to strašně rád. Když člověk ví, jaké jiné teploty ho tu můžou čekat, tak je déšť jako smilování.

Máš čas cestovat? Co třeba návštěva Dubaje?

Přemýšlel jsem nad tím. Popravdě jsem nejdřív myslel, že poletím na dva týdny domů, ale když porovnám cenu za užitek, tak spíše zvolím jinou možnost. V rámci stipendia máme hrazenou jednu cestu sem a jednu zpátky, jinak si to platíme sami. Ale do Dubaje se dá sehnat zpáteční letenka i za dva tisíce. Takže možná. Ty samé peníze stojí letenka do Bahrajnu, je to odtud kousek. A do Ománu se dá dostat asi za tři tisíce. Tam chci strašně moc, jenže tu nemám spacák ani boty do hor, které jsou tam údajně nádherné.

A co jídlo?

To je součástí stipendia. Máme tu snídani, oběd a večeři. Je to ale jen na koleji, takže se člověk musí vrátit ze školy. My naštěstí končíme většinou v jednu nebo ve dvě, takže se tam dostaneme, protože obědy jsou do tří. Můžeme si samozřejmě koupit něco ve škole, ať už v Subwayi nebo nějaké jiné kavárně či bufetu, kterých je v areálu spousta. Mimochodem je tu velmi znát pád cen ropy a větší konkurence mezi vývozci zemního plynu. A lidé si z toho tady dělají trochu srandu. Sekretářka našeho programu říkala, že to tu fungovalo tak, že peníze dávali a teď je naopak začínají vybírat. A je to pravda. Dřív byl například vstup do bazénu zadarmo, teď musíš zaplatit 200 rijálů za semestr, což je něco kolem 1 300 korun. Ti studenti, kteří si platí studium, již tak latí nemalé peníze a ještě si mají platit bazén. Pro místní jsou to však jen drobné.

Zpátky k jídlu. Jak v Kataru vaří?

Spolužáci si na kolejní stravu stěžují, ale já musím říct, že jsem spokojený. Ke snídani si můžeš vybrat zeleninu, humus, každý den vajíčka nebo různé směsi luštěnin, místní specialita „Fůl“ jehož hlavní součástí jsou fazole, arabský chléb, marmelády (které bychom ale u nás pod jménem marmelády nekoupili) a další. K tomu si můžeš dát čaj nebo kafe. K obědu střídají tak pět až šest druhů rýže, což mě osobně nevadí. K tomu je vždycky jehněčí nebo hovězí maso (takovému jídlu se pak říká Kabsa nebo po „katarsku“ Machboos) – zeleninu, kuřecí maso. K večeři si můžeš dát třeba Motabel, což je kašovitá směs z baklažánu, česneku a tahini. Občas tu dělají zeleninové tortilly nebo kebab.

Na trhu.

Lidi tu mimochodem zbožňují smažená jídla, frčí tu Mc Donald a mnoho dalších fast foodů. Ani v Praze jsem neviděl tolik fast foodových frančíz, jako tady. A na lidech je to tu vidět. Buď je někdo velmi tlustý, nebo velmi hubený, což je trošku divný. Ale téměř nikdy někde mezi. Těch prvně jmenovaných je rozhodně převaha. A když říkám tlustí, tak myslím sto dvacet kilo a více. Sport tu navíc většinou všichni jen sledují z polohy vsedě a moc aktivní život nevedou.

A co děti? Potkáváš nějaké?

V porovnání s Prahou tu uvidíš dětí rozhodně mnohem více. Tady je rodina (a žena) hodnota číslo jedna. Všechno je tu zařízené tak, aby se mohla kulturně vyžít celá rodina. Je to docela sympatické a v tomhle směru se od Kataru máme co učit.

Co tě ještě překvapilo na životě v Kataru?

Kluci nemají žádnou večerku. My se můžeme ve dvě ráno sebrat a jít, kam chceme. Ale holky musí být v deset hodin večer na koleji a pak nesmí ven. Oficiálním důvodem je jejich vlastní ochrana. Holky jsou tady obecně trošku omezené, ne zákonem, ale spíš kulturou. Místní holky nosí nikáb, takže jim lze vidět jen oči. Ale není to povinnost, spousta jich nosí jen hidžáb, což je šátek, zakrývající vlasy a částečně ramena, některé ale chodí v džínách a bez šátku. Evropanky samozřejmě mohou chodit bez šátku, ale musí mít trochu soudnost v oblékání. Zároveň si tu nemůžeš jít několikrát týdně sednout večer na pivo. To si tu dáš jen v hotelovém baru, kde to pivo stojí v přepočtu asi 300 korun. Alkohol si navíc můžeš koupit jen v jediném specializovaném obchodě, do nějž tě pustí jen s potřebným povolením. To získáš od svého sponzora, takže bych se musel zeptat univerzity a pochybuji, že by mi ho dali. Obecně se říká, že v tomto ohledu je Katar někde mezi ještě o trochu více konzervativním Kuvajtem a méně konzervativními Spojenými arabskými emiráty.

Máš nějaké zážitky, co se týká střetu kultur?

Tady střet kultur de facto není, oni se to snaží nějak všechno zkombinovat. Když se člověk přizpůsobí zvyklostem, které vyznávají, všichni jsou tolerantní k tobě a ty k nim. Divil jsem se třeba, že se tu chlapi drží za ruce, protože jsem to nevěděl, nicméně v arabských zemích je to běžné. Asi po dvou týdnech, co jsem sem přijel, jsem se seznámil s jednou Češkou a spolu s ní a jejími dvěma kamarády Egypťany jsme šli na shishu. A jak jsme se tak bavili, jeden z těch kluků mi dal ruku na stehno. Říkal jsem si, kámo, co to děláš? Ale oni to fakt neberou jako my, je to pro ně čistě výraz přátelství. Pořád se poklepávají po zádech a tak podobně. My si u nás víc udržujeme odstup a neradi pouštíme někoho do našeho osobního prostoru. Ale tím, že jsou v Dauhá, lidé z celého světa, má ta země obrovský potenciál. Škoda je, že tohoto potenciálu nejsou schopni nebo ho možná nechtějí využít. Dost často se pak stává, že „zápaďáci pečou se zápaďáky“, Filipínci se baví s Filipínci a tak dál. Potkal jsem dokonce chlapíka, který tu dělá miniprojekt, v rámci kterého fotí lidi v Kataru, aby ukázal, že je tu skutečně celý svět a zároveň chce poukázat na to, co jsem teď říkal. Tedy na to, že je tu nevyužitý potenciál ve formě mnohonárodnostní společnosti. Ten chlapík ještě neměl nikoho z Čech, tak si mě vyfotil a pak jsem mu poslal deset odpovědí na jeho otázky typu, co a proč tu děláš, jestli studuješ nebo pracuješ apod. Cílem projektu je vytvořit knihu nebo jen web, na kterém ta problematika bude hezky vidět. Dobrý příklad je, že se tu neslaví Nový rok, což by mohlo lidi přivést dohromady. Na Nový rok tu neletěla jediná rachejtle. Oproti tomu 17. prosince se slaví katarský národní den. To je naprosto umělý, několik let starý svátek, jehož cílem je vytvořit pocit národní identity mezi Katařany a nejen podle mého názoru se jedná také o odpověď na Arabské jaro, kdy se lidé v heterogenních společnostech začali bouřit vůči vládě.

Katařani během oslav národního dne.

Neříkám, že je to špatně. Jen mi přijde škoda, že spolu s posilováním své homogenní společnosti neprobíhá také lepší interakce s cizinci, kterých je tu asi pětinásobně víc než domorodců. Pro mě to totiž vyznívá tak, že cizinci jsou tu jen hosté, kteří mají odvést svou práci a zase se vrátit odkud přišli. Přitom cizinci tu hrají významnou roli v každém ohledu, na který si vzpomeneš.

A na Vánoce jsi byl v Kataru nebo doma?

Byl jsem v Kataru. Na Štědrý den jsem měl normálně hodinu. Teď jsou Velikonoce. A my v pondělí jdeme do školy. Mimochodem, kdyby mi někdo neřekl, že jsou Velikonoce, tak to vůbec nevím. Jsem tu v úplně jiném prostředí.

Budova Qatar University, do níž Tomáš chodí.

A co počáteční administrativa a byrokracie? Bylo těžké se tím prokousat? A jak jsou na tom Katařani s angličtinou?

Umí a dost dobře. Tady se na ulici nemluví arabsky, ale anglicky. Jen Arabové s Araby se baví arabsky. To je velká nevýhoda, protože se ten jazyk člověk učí ve škole, ale na ulici ho tady nepoužije. Málokdy se člověk dostane do kontaktu s Arabem, a i když na něj pak mluví arabsky, on mu odpovídá anglicky. Všichni tu umí anglicky, kromě taxikářů.

Podělíš se s námi ještě o nějaké zajímavé zážitky?

Setkání s lidmi z celého světa – ať už se jedná o lidi z programu nebo o lidi “na ulici“, kteří tu dělají pomocné práce nebo také výkonné ředitele nejrůznějších společností – je rozhodně jeden z hlavních zážitků. Všichni tito lidé ti totiž poskytnout odlišný pohled na Katar a lépe si pak o něm uděláš vlastní obrázek. Dále jsem samozřejmě navštívil několik míst, které za návštěvu stojí. Viděl jsem umělé poloostrovy, Muzeum islámského umění nebo místní trh, na kterém si můžeš dát snad jakékoli arabské jídlo, které tě napadne. Poprvé v životě jsem viděl poušť. Vyjet za město je mimochodem strašně zajímavé. Všude na pobřeží mimo Dauhá totiž vidíš desítky továren a stanic, které pracují s nerostným bohatstvím, kterého má Katar požehnaně a které je zdrojem jeho bohatství. Zároveň v poušti vidíš stovky klimatizovaných stanů, do kterých lidé jezdí na víkendy, aby si odpočinuli od městského života. Přirovnal bych to k české zálibě ve trávení víkendů na chatě. Jen tady je kolem tebe jen písek a případně moře. Dále se mi po několika měsících studia povedlo mít interview v katarském rádiu a to celé v arabštině. To považuji za celkem dobrou zkušenost, protože mluvit naživo v celostátním rádiu tě dostane pod velký tlak a dostat ze sebe smysluplnou větu je najednou mnohem těžší, než ve třídě patnácti spolužáků, kde se z chyb žádná věda nedělá. Byl jsem se podívat na několika eventech od festivalu dokumentárních filmů organizovaným katarskou telezní stanicí al-Jazeera až po veletrh knih v Qatar Foundation, která v sobě koncentruje pobočky kvalitních univerzit z celého světa. Navíc máme slíbeno, že se s lidmi z programu půjdeme podívat přímo do sídla al-Jazeery, na což se hodně těším. Zajímavý byl také už zmíněný katarský národní den, který je krátce řešeno velmi výstřední záležitostí – od ranní vojenské přehlídky až po večerní ohňostroj a Land Cruisery katařanů bizarně vyzdobené fotkami současného a bývalého emíra a katarskými vlajkami. Poslední co bych rád zmínil je to, že jsme se s kamarádem zapojili do soutěže vyhlášené univerzitou a natočili jsme krátké video, které má propagovat arabský jazyk. A dokonce jsme i dostali příjemnou finanční odměnu. Zároveň jsme při natáčení mluvili se spoustou lidí a udělali jsme si několik dobrých přátel. Navíc to byla celkem dobrá zábava a odreagování od jinak celkem časově náročného studia. Spolu s dalšími spolužáky z programu jsem se byl podívat také na katarské svatbě – samozřejmě jen na části určené pro muže. Tady jsem si mimo jiné ověřil, že tradičního katarského jídla v celkem slušné kvalitě se nám dostává i na koleji, jelikož se výrazně od jídla na hostině neliší. No a aktuálně si užívám interakci se svým žákem, čtyřicetiletým Martinem, se kterým si vzájemně rozšiřujeme obzory.

Co plánuješ po návratu do Čech?

Musím dodělat magistra. Chtěl bych zkusit stáž na nějakém českém velvyslanectví. V Kataru to nejde, protože tu ČR nemá ambasádu. Zároveň bych chtěl pomoct s jedním projektem neziskovce, pro kterou jsem předtím pracoval. A pak uvidím, jak je to s neziskovkama a s Blízkým východem. Chtěl bych zůstat s touhle částí světa v kontaktu a to i kvůli jazyku. Pokud bych ho přestal alespoň občas používat, tak ho opět pomalu zapomenu. A to nechci. To je takový můj předplán. Jak to všechno bude, se však teprve uvidí.

Zdroj fotografií: archiv Tomáše Kocourka