Hudba od nejstarších dob po renezanci

Historické prameny se různí o tom, kdy vznikla hudba. Pokud bychom brali PRAVĚK za začátek „hudby“, datum jejího vzniku by bylo asi 40 000 let př.n.l. Tehdy byl zpěv, tanec, výkřiky, skandování slov kolektivní záležitostí a „hudba“ fungovala jako sdělení. Za první instrumentální projevy člověka lze považovat (dupání, tleskání) ⇒ užití primitivních bicích nástrojů (klacek o kládu, kámen, kosti, …). V období STAROVĚKU (Čína, Japonsko, Indie, Malajsie, …) –

5 000 – 1 000 let př.n.l. byla hudba součástí celkového vzdělání, spojeného s filosofií, mýtem, vesmírem.

5 pro ně znamenala 5 základních barev a souvisela s pentatonikou (stupnice o 5-ti tónech)

12 odpovídala 12-ti měsícům

6 odpovídala 6-ti mužským tónům (f, g, a, h, cis, dis)

odpovídala 6-ti ženským tónům (c, d, e, fis, gis, ais)

• hudba úzce souvisela s matematikou

Z hudebních nástrojů se používal šeng (ústní varhany), loutna (v Egyptě), vina (v Indii, předchůdce citery).

Melodie se pohybovala v kvintách nebo oktávách.

Výraznější než starověká orientální kultura, byla KULTURA ŘECKÁ (ANTIKA) (zhruba od stejné období). Řecko bylo centrem kultury, kde byly vytvořeny předpoklady pro relativně svobodný rozkvět myšlení. Dbali na to, aby člověk byl krásný nejen fyzicky, ale také duševně – aby byl vzdělán. Ovládali gymnastiku, vojenská umění, matematiku, filosofii, řečnické umění, společenská vystupování, astronomii, hudbu, … ⇒ člověk má být dokonalý po všech stránkách – kalokagáthia (kalos – krásný, agáthos – dobrý).

Hudba byla v Řecku vždy spojena s poezií nebo tancem, nebyla provozována samostatně. Často byl zpěv doprovázen různými nástroji např. šalmaj = =předchůdce hoboje, kythara, harfa, sirings = panová píšťala, také se používaly varhany.

Hudba se dělila na 2 proudy: A) apolynskou – vážného charakteru

2. dionéskou – veselou, bujarou

Řecká hudba byla jednohlasá (monódická) – ať už to byl projev vokální nebo instrumentální.

Počet rozluštěných památek nepřesahuje 10:

• 2 hymny na boha Apollóna
• zlomek sborového zpěvu z Euripidova Orestea
• 3 hymny Mesomedovy
• 3 zlomky popyru
• SEIKILOVA PÍSEŇ

V Řecku existovaly 2 teorie, které nahlíželi na hudbu:

1. kánoníkové – tvrdili, že hudba vychází z matematického základu (Pythagoras)
2. harmonikové – ti vycházeli z hudební praxe

Některá řecká jména: Sakádas, Timotheos z Niléta, Thálítas Krétský, Pindaeos z Théb.

Protože hudba byla často spojována s mluveným slovem, můžeme jmenovat básnířku Sapfó nebo jména jako jsou Aischylos, Sofokles, Euripides.

STŘEDOVĚKÁ HUDBA měl a2 proudy:

1. duchovní tvorba (gregoriánský chorál)
2. světský styl (rytířské umění)

AD A) Gregoriánský chorál

• první počátky chorálu spadají do 7. stol., hlavní rozvoj je až později – v 11.st. Je to doba apoštolů (sv. Petra a sv. Pavla), kdy se rozvíjí křesťanství.
• zpívali se žalmy, magnificat = Velebí má duše Pána. Zpěv byl v latině, určen k chrámovým účelům a ženy do chrámu nesměly (zpívali chlapci nebo muži). Gregoriánský chorál je liturgický bohoslužebný zpěv římsko-katolické církve, důsledně jednohlasý, bez doprovodu = á capella. Všechny liturgické písně nechal posbírat a utřídit papež Řehoř Veliký do ŘEHOŘOVA ANTIFONÁŘE. Mešní obřad v dnešní době úzce souvisí s tímto chorálem. Obsahuje 2 části: a) mešní PROPRIUM – proměnlivá část (zařazována při slavnostních příležitostech)

2. mešní ORDINÁRIUM – část stálá

Obsahuje tyto části: KYRIE ELEISON (Pane, smiluj se)

GLORIA (Sláva na Výsostech Bohu)

CREDO (Vyznání víry = Věřím v Boha …)

SANCTUS (Svatý, svatý, …)

BENEDICTUS (Požehnaný)

AGNUS DEI (Beránku boží)

Až do 16. stol. byly oblíbeny sekvence, jejichž počet byl velmi zredukován. Zůstali např.: VELIKONOČNÍ SEKVENCE (Victimae paschali Laudes), SVATODUŠNÍ SEKVENCE (Veni sancte spiritus), SEKVENCE pro svátek Božího těla, SEKVENCE sedmibolestné Panny Marie (Stabat Mater) , mše za zemřelé.

Tato středověká hudba sloužila převážně k církevním účelům, proto se psávalo ve starých církevních tóninách. jónská (dnešní C dur), dórská, frygická, lydická, mixolydická, aiólská (dnešní a moll). [C dur a a moll vznikly mnohem později, až v době renesance.]

V tomto období nebyly ještě noty, jak je známé dnes, ale byly znaky a těm se říkalo NEUMY. Nejprve to byly tečky a čárky, které se umísťovaly nad text. (tečka = PUNCTUM, čárka = VIRGA)

Později došlo z intonačních a rytmických důvodů ke změnám. Znaky se začaly psát na linky, nejprve byla linka f, potom c – také se barevně odlišovaly a poté vymyslel Quido z Arezza čtyřlinkovou notovou osnovou a také solmizační slabiky (do, re, mi, fa, so, la, si, do).

U nás v Čechách vzniká nejstarší duchovní památka HOSPODINE, POMILUJ NY (=Smiluj se nad námi). Tato píseň se zpívala při církevních a státních příležitostech. Ve 14.stol. přibyla píseň SVATÝ VÁCLAVE.

AD B) Rytířské umění

Nejvíce se rozvinulo v době křižáckých výprav. Jejími působišti se stala Francie, Anglie, Německo a Itálie. Mnoho básní s duchovní i světskou tématikou zhudebňovali potulní pěvci, kteří působili ve službách rytířů.

V jižní Francii se jim říkalo trubadúři (lyrika): zpívali „šanzony“, balady, serenády, opěvovali lásku a statečnost 3 Piére Vídal, Vilém z Poitiers.

V severní Francii se jim říkalo truméři (epika – historické náměty, legendy), 3 Adam de la Halle.

V Německu se jim říkalo minnesängři, v popředí stojí města, řemeslnické cecky 3 Wolfram z Eschenbacku, Heinrich von Meissen – milovník žen.

Jejich pokračovatelé jsou meistersingři. Nejslavnější postavou je Hans Sachs- hlavní role v opeře Richarda Wagnua – Mistři pěvci Norimberští.

ČECHY

Kromě dvou nejstarších památek – HOSPODINE, POMILUJ NY a SVATÝ VÁCLAV, přibývají ve 14. stol. (u nás období gotiky) další památky. Z duchovních písní je to: BUÓH VŠEMOHÚCÍ, JESU KRISTE, ŠČEDRÝ KNĚŽE.

Z tohoto období pochází Dalimilova kronika. Pokud byly do duchovní tvorby přidány lidové prvky, vznikly hry jako např.: MASTIČKÁŘ.

Ze světské tvorby: DŘEVO SE LISTEM ODIEVA; DOROTO, PANNO ČISTÁ; ANDĚLÍKU ROZKOCHANÝ; OTEP MYRRHY.

V období husitství, kdy se poprvé objevuje aktivita lidu, způsobily písně zejména svou revolučností. Písně přispívaly k výchově nového člověka – morálně pevného, ušlechtilého, bojovného za lepší společenský řád. Z toho období pochází JISTEBNICKÝ KANCIONÁL.

Husitské písně: Otče náš } duchovní

Vánoční koledy } písně

Dietky v Hromadu se senděme }

Slyšte rytieři boží }

Zajíc, biskup, abeceda } satira

Ó, svolanie konstantské }

Povstaň, povstaň, veliké město pražské } revoluční

Kdož jsú boží bojovníci } písně

Husitské písně jsou buď táborské (mají bojovnější charakter) nebo pražské (mají chrámovější charakter). Až po sem byly všechny památky jednohlasé. mono = 1

Proto od pravěku až po rytířské umění hovoříme o slohu rytmicko – monome- lodickém. Později vzniká dvojhlas a vícehlas (poly = mnoho), proto další umění spadlo do slohu polymelodického.

ARS ANTIQUA neboli „staré umění“ (12. – 13. stol.) odpovídá vývojově gotice. Jde většinou o jednoduchý dvojhlas, pohybující se v intervalu kvarty nebo kvinty. Centrem tohoto umění byla Paříž a hlavně chrám Notre dame, kde 2 skladatelé Leoninus (autor)a Perotinus vydali 1. významnou polyfonní sbírku MAGNUS LIBER ORGANI. Od mladšího Petorina pochází 1. dodnes živá napsaná skladba pro 4 samostatné hlasy. – VIDERUNT OMNES. Tito skladatelé neměli žádnou představu akordů, proto každá z melodií byla dokonalá sama o sobě. Tento styl převládl zhruba jedno století.

Hudební památky z tohoto období – LETNÍ KÁNON KODEX MONTPELLIERSKÝ (nejstarší památka z tohoto období).

ARS NOVA neboli „nové umění“ odpovídá vývojově renesanci (13. – 14. stol., vrcholová renesance přetrvala až do 16. stol.) .

Francii reprezentují: Philipp de Vitry, Guillaume de Machaut

Itálii reprezentují: Francesco Landino

Anglickou kontrapunktickou školu, která měla svůj vlastní vývoj reprezentuje John Dunstable.

Ve 14.stol se těžiště přesouvá do Nizozemí. Jsou to tzv. frnko – vlánské školy, které ovládaly evrop. hudbu 4 generace (14. – 16. stol.).

1. škola – Guillaume Dufag, Gilles Bincholis (navazuje na školu anglického kontrapunktu)
2. škola – Jena Ockogheum, Jacob Obrecht
3. škola – Jasquin Despréz

VRCHOLNÁ RENEZANCE:,

Giovanni Pierluigi da Palestrina – představitel Římské školy, žil v 16. stol. Po studiích v Římě a bohaté praxi regenschoriko, mu byla udělena vyjímka, aby mohl působit v Sixtinské kapli. Byl ženatý a měl děti, což bylo v rozporu s výkonem povolání v tak posvátném prostředí. Přesto byl život k němu krutý. Na mor mu zemřela žena, bratr a 2 syni, což ho velmi zlomilo. Za své zásluhy byl pochován v chrámu sv. Petra v Římě.

Z děl: MŠE PAPEŽE MARCELLA ( Missa papae marcelli)

MAGNIFICAT, SALVERGINA, TE DEUM, STABAT MATER a více než 250 MOTET. Některá díla jsou psána dvojsborovou technikou (chrám má 2 kůry, na každém stojí 1 sbor a zpěvem si odpovídají). Palestina je mistrem vokální tvorby, která byla prováděna bez doprovodu nástrojů = á capella. Zjednodušil koloradurní zpěv (ozdoby), dbal na správnou deklamaci liturgického slova a vyhýbal se všem vyumělkovanostem.

Orlando di Lasso, z Nizozemí, ale působil v Mnichově, žil v 16.stol., skládal duchovní tvorbu (přes 2 000 děl) – hlavně MOTETA. Všechny hlasy zpívají stejný text, jsou psány vytříbeným stylem a patří k nejkrásnějším dílům vrcholné polyfonie. Jeho 2 synové posbírali moteta a vydali dílo „MAGNUM OPUS MUSICUM“. Ze světských skladeb jsou oblíbené KAJÍCÍ ŽALMY DAVIDOVY, LAMENTACE JOBOVY. Ze svého života byl povolán do dvorní mnichovské kapely, nejprve jako tenorista, pak jako kapelník. Za něj měla mnichovská kapela 56 vokalistů.

Co se týče nástrojů, hrálo se v této době na různé činky (dechové nástroje), na loutny, violy (strunné), na klavichord, cembalo (strunné s ). Velké kapely byly na hradech i v chrámech.

Římskou školu reprezentuje vedle Palestiny, španělský představitel Tomas Luiz de Victoria (kněz a skladatel), psal duchovní tvorbu: MOTETA, AVE MARIA dvojsbor, REQUIEM (šestihlasé).

Benátská škola nejvíce proslavila Andrea a Giovanni Gabrielli, kteří navázali na Adriana Willaerta. Jsou významní tím, že určili přesný podíl vokální a instrumentální hudby a tím značně posunuli vývoj nástrojové hudby dopředu, které doposud stála v pozadí.

Zvláštní proud tvoří anglická kultura, kterou reprezentují William Byrd [bérd] a John Dowland (anglická loutnová škola) ⇒ počátek klavírní literatury. Z hudebních nástrojů se rozvíjeli loutna (It.), kytara, harfa, kláves. nástroje- klavicemballo,kla­vichord, smyčce-housle, z dechů – zobcová flétna (9 druhů), varhany – ve 14.stol. byly zavedeny pedály. Byla vytvořena zásuvková soustava a tím umožněno rejstříkování hry. Později byly rozšířeny dvoumanuálové varhany s pedály.

Řím = vokální hudba = á cappella

Benátky = instrumentální hudba = hra na nástroj

Vyvíjeli se různé tance, jejichž spojením vznikla SUITA [svita]

HORNPIPE („hornapajp“) = anglický tanec

COURANTE (“kuránt”) = francouzský tanec

GAGLIARDA (“galjarda”) = italský tanec

Výtvarné umění: LEONARDO DA VINCI – obraz “Poslední večeře Páně”, ital. malíř, sochař, architekt; RAFFAEL – výzdoba Sixtinské kaple, ital. malíř a architekt; MICHELANGELO – socha Davida, TIZIAN – “Apollo a Marsyas” (obraz v KM galerii, nejcenější obarz na našem území, namaloval ho ve svých 90-ti letech), ital. malíř