Filosofie v českých zemích

většina myslitelů, kteří zde budou uváděni, nebyla „profesionálními filosofy“ – byli to spíše reformátoři, politici, vědci a literáti

• filosofické myšlení v českém prostředí bylo prodchnuté určitými sociálními a politickými zájmy, vždy bylo spojeno s „praktickým životem“
• filosofie byla vždy odrazem našeho společenského vývoje

1. Doba předhusitská

• filosofické myšlení bylo spjato s rozvojem vzdělanosti a školství
• počátky českého filosofického myšlení tedy spadají do 14. století a souvisejí se založením univerzity roku 1348
• filosofie se studovala na tzv. „artistické fakultě“ (od latinského „ars“ = věda, umění)
• koncem 14. Století se objevují sociální motivy, zejména u předchůdců Husa

Tomáš Štítný ze Štítného

• jeho hlavní díla „Řeči besední“ a Řeči nedělní a sváteční“ vykládají křesťanské učení
• křesťanské pravdy by neměly být předmětem slepé víry – je třeba k nim dojít svobodně, rozumovým bádáním (rozumu je dostupné veškeré poznání)
• svojí racionální filosofickou metodou vytvářel předpoklady k postupnému oddělení filosofie a teologie
• svá díla psal jen česky, proto je považován za zakladatele české filosofické terminologie

2. Doba husitská Jan Hus

• děkan, rektor pražské univerzity, kazatel
• těžiště jeho učení je v oblasti sociálně politického myšlení a kritiky církve
• jeho filosofie je nazývána „filosofií sociální“
• hlavním principem je kategorie „Božího zákona“, který je absolutní normou jak pro život jedince, tak pro celou společnost
• „zákon boží“ je plně přístupný lidskému rozumu › lidský rozum, rozum každého člověka, rozhoduje, je-li „Boží zákon“ ve společnosti uplatňován

Petr Chelčický (1390 – 1460)

• od táborského radikalismu se liší tím, že odmítá „tělesný“, revoluční boj a obhajuje pacifismus (mír)
• v díle „O trojím lidu“ zavrhuje dělení společnosti na tři stavy a žádá všeobecnou rovnost lidí
• třetí stav – voráče, řemeslníky, kupce – považuje za základ společnosti

3. Doba českého humanismu a reformace

• období 15. a 16. století se u nás vyznačuje rozvojem přírodních věd a tím i filosofie › představiteli jsou např. Tycho de Brahe, Jan Kepler nebo Jan Jesenský
• na husitské tradice, co se týká hlavně sociálních snah, navázala Jednota Bratrská

Jan Ámos Komenský (1592 – 1670)

• zakladatelem moderní pedagogiky, bojovník za demokratické školství
• věřil ve velkou moc lidského rozumu – rozum nemá meze, které by mu bránily poznávat stále více a hlouběji
• cílem rozumového poznání není jen znát, ale i ovládat přírodu a využívat poznatků ve prospěch lidstva
• „pansofie“ – vzdělání pro všechny, vzděláním lze přetvářet lidi, aby každý byl skutečným člověkem, aby přestaly spory a války
• filosofické myšlenky sepsal v díle „Všeobecná porada o nápravě věcí lidských“ – obsahuje 7 částí
• toto dílo je společenskou utopií – chápe ideální stát jako organizaci celosvětovou, zaručující mír, politickou a vědeckou spolupráci, a tím také stále stoupající blahobyt lidí
• koncepce nové společnosti má vzniknout jako výsledek porad, které se mají účastnit státníci a vědci všech národů

4. Doba osvícenská

• období 18. století až 1. pol. 19. století

Bernard Bolzano (1781 – 1848)

• filosof, logik, matematik
• pro své pokrokové názory byl zbaven profesury na pražské univerzitě
• v díle „Vědosloví“ se zamýšlí nad tím, jak má věda přispívat k rozvoji společnosti; napsal návod, jak zpracovat souhrn všeho vědění, aby sloužilo lidskému pokroku
• ve spisu „knížka o nejlepším státě“ líčí stát, ve kterém nebude soukromého vlastnictví, hospodářství bude řízen státem, bude rovnost občanů a rovnoprávnost žen

Augustin Smetana (zemřel roku 1851)

• v revolučním roce 1848 byl jmenován děkanem filosofické fakulty, spolu se studenty se účastnil revolučních bojů – po porážce byl zbaven profesury a vyloučen z církve
• silně ovlivněn Hegelem – v duchu jeho dialektiky se rozhodla řešit otázky 40. let 19. století
• otázky vzájemného souladu filosofie a lidské aktivity, překonání pouhého filosofování a vyústění realizace filosofie v oblasti dějin

5. Doba přelomu 19. a 20. století

Tomáš Garrique Masaryk (1850 – 1937)

• významný politik, sociolog, filosof, první prezident Československé republiky
• učitelem filosofie mu byl ve Vídni Franz Brentano, studoval spolu s Husserlem
• byl významným kritikem své doby
• ve filosofii dějin se M. snažil o to, aby dějiny – „minulost“ – nebyly jen nějakým nostalgickým vzpomínáním, ale aktivizujícím činitelem, inspirujícím k jednání a sjednocování národa
• smysl českých dějin viděl v humanitě a angažovaném občanském postoji
• politiku chápe jako naplnění filosofických ideálů v praxi
• aby člověk v životě obstál, musí neustále usilovat plně o lidskou existenci – ta se rodí v angažovanosti vůči problémům člověka a v ochotě reformovat své postoje pokaždé, když to vyžaduje pravda
• lidskou existenci ohrožují hotové názory, laciná módnost, nacionální, rasové či třídní „mýty“ a předsudky, anonymní přimknutí se k většině

6. Doba 20. století Jan Patočka (1907 – 1977)

• jeden z posledních žáků E. Husserla
• přednášel dějiny filozofie na UK v Praze
• v Praze se habilitoval spisem „Přirozený svět jako filozofický problém“ – v této své první knize řeší především otázku smyslu filozofie, její vztah k vědě a její poslání v životě člověka vůbec (vycházel z Husserla)
• ve druhé fázi svého filosofického vývoje byl více ovlivněn Heideggerem
• v díle „Kacířské eseje o filosofii dějin“ popisuje přechod mezi předdějiným obdobím lidstva (doba mýtu) a vlastními dějinami (období filosofie), které začínají tehdy, když člověk objevil možnost žít ze svobody – v řeckém městském státě (polis)
• občanská svoboda a zodpovědnost je předpokladem plně lidské existence

Analýza tří životních pohybů

• těmito pohyby člověk v průběhu času uskutečňuje sám sebe
• pohyb zakotvení ve světě › člověk přijímá situaci, do které je vržen a je přijat druhými jako člověk;v zájmu druhého o sebe si uvědomuje svou odlišnost věcí
• pohyb sebezbavení sebeprodloužením › pohyb práce, životního obstarávání; člověk si všímá pouze věcí, které mu mohou sloužit (prodlužují jeho možnosti); je výhradně zaměřen na praktickou užitnost věcí, nakonec chápe i druhé jako předmět užitku, s který mlze manipulovat a který je zbaven autentického života
• pohyb sebenalezení › pohyb setkání člověka se sebou samým;pochopení toho, že lidská konečnost nemůže být překonána žádným praktickým obstaráváním – člověk přijímá vlastní konečnost jako podstatnou charakteristiku sebe sama; charakteristiku, která ho zavazuje zodpovědnosti za vlastní život a vede ho k „péči o duši“ jako k tomu nejdůležitějšímu, oč má člověk usilovat

• přeložil Hegelův spis Fenomenologie ducha
• na sklonku života byl jedním z hlavních organizátorů charty 77