Filosof na ekonomce

Petře, přibliž prosím čtenářům, co přesně nyní studuješ.

Studuji teď v postgraduálním studiu obor Ekonomická teorie, široce pojaté téma mé disertační práce je „Fenomenologický přístup ve společenských vědách“. Momentálně jsem ve druhém ročníku, přičemž doktorské studium trvá cca 3–7 let, takže mám pořád dost práce před sebou. Jinak od září nastupuji ještě na navazující magisterské studium oboru Historická sociologie na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, kde jsem v zimě dokončil bakaláře. Zajímají mě obecně společenské vědy a pohybuji se zpravidla někde na pomezí ekonomie, sociologie a filosofie.

Jaká cesta vedla k tak zvláštně znějící práci?

Moje cesta byla poměrně klikatá – už na střední škole mě zajímala filosofie, ale nakonec jsem se rozhodl jít studovat na VŠE mezinárodní obchod, protože jsem to považoval za mnohem praktičtější životní směr, než jakému by odpovídala filosofická fakulta. Ani zpětně to nepovažuji za špatnou volbu, i když to představovalo určitou okliku předtím, než jsem si konečně ujasnil, co chci dělat. Nakonec jsem někdy ve třetím ročníku náhodou narazil na filosofické semináře i na půdě ekonomky a tentokrát mne vtáhly do teoretického myšlení už definitivně. Asi po roce jsem se přihlásil na bakalářské studium humanitních věd na UK a dělal obě školy zároveň. Magisterský titul tak mám sice z mezinárodního obchodu, ale obchodník už ze mě asi nebude – pokud se mám za něco prohlásit, tak nejspíš za filosofa 🙂

Co si pod tím máme konkrétně představit?

K samotné náplni toho, na čem teď pracuji: zabývám se především filosofií vědy, v první řadě ekonomie. V tomhle oboru se usiluje (řečeno v kostce) o nějaké ujasnění toho, jak se vlastně věda vztahuje ke světu, který se snaží popsat. Ve velmi složitém a rozvinutém teoretickém systému, který dnešní věda vybudovala, není totiž vůbec lehké přesně vymezit vztah mezi realitou a jejím popisem. Četné diskuse se vedou i nad charakterem samotné reality, kterou nějak vnímáme, žijeme v ní a přemýšlíme o ní. Mezi důležité otázky, které se snaží filosofie vědy řešit, patří třeba to, jak vymezit vědu od pseudovědy, jak se staví věda k lidským hodnotám, jaký je správný způsob (metoda), kterým by věda měla postupovat, nebo jak spolehlivě odlišíme správnou vědeckou teorii od mylné. Jsou to všechno určitě hodně abstraktní záležitosti, ale způsob, jakým se s nimi vypořádáme, může v posledku významně ovlivnit společenské vnímání vědy a tím i možnosti, které věda bude nebo nebude mít pro uplatnění svých poznatků, protože vedle své poznávací funkce je samozřejmě i společenskou institucí.

Jak vypadá tvůj běžný „doktorandský“ den?

To se hodně liší podle toho, zda probíhá výuka, nebo nějaká nepravidelná aktivita, jako jsou různé semináře zahraničních odborníků atp., nebo je jen běžný „prázdný“ den. „Prázdný“ den vypadá zpravidla tak, že se cca od osmi ráno do pěti odpoledne snažím vyvíjet nějakou smysluplnou aktivitu, která může mít podobu přípravy seminářů, opravování testů a seminárních prací, nebo běhání po knihovnách. Především je potřeba věnovat hodně času četbě, protože aby člověk mohl začít vyvíjet nějakou vlastní vědeckou aktivitu, což je vlastně hlavním smyslem doktorského studia, je potřeba mít dobrý přehled o tom, co se v rámci jeho oboru doposud událo a hlavně, co se právě děje – znamená to na jedné straně pročíst stohy „klasických“ prací, na straně druhé sledovat nové publikace a seznámit se s otázkami, které jsou momentálně mezi významnými odborníky na pořadu dne. Důležité je taky udržovat kontakt s kolegy na fakultě, od kterých se dá dozvědět spousta zajímavých věcí mimo vlastní specializaci, ve které by se člověk snadno uzavřel, takže výborné jsou i různé neformální diskuse a posezení. Často se pak člověk u oběda, nebo u kafe může dozvědět víc (a důležitějších) věcí, než kolik se mu povedlo načíst za celý týden, nebo získat nečekanou inspiraci – navíc je tahle „živá“ věda mnohem zábavnější, než jen ta „papírová“.

Máš povinnou účast na konferencích?

Konference jsou nepovinné – snad proto, že na ně mnoho lidí rádo jezdí, aniž by je někdo musel nutit. Konference je často příležitost vypravit se na nějaké zajímavé místo a poznat osobně lidi, které člověk jinak zná jenom na základě jejich knih a článků. Samozřejmě je možné i blýsknout se nějakou vlastní prací, pokud stojí za to. V rámci studia máme povinné takzvané doktorandské workshopy, kde je potřeba svoji práci prezentovat před kolegy z fakulty. S pomocí workshopů se dá udržet celkem dobrý přehled o tom, na čem který kolega momentálně pracuje, a vzhledem k tomu, že se jedná o studijní povinnost, motivuje to k tvorbě i ty, kteří by ji jinak navěky odkládali, nebo se ostýchali se svými myšlenkami (které jsou přitom často dobré) jít na veřejnost.

A co zahraničí – byl jsi na nějakém výjezdu či konferenci?

Předloni jsem strávil půl roku v německém Wuppertalu, kde jsem v rámci programu Erasmus studoval filosofii. Byla to zajímavá zkušenost a hlavně zmrtvýchvstání mé pozapomenuté němčiny, která je pro filosofa doslova životní nutností 🙂 Jinak se zatím, co se týče konferencí, držím spíše domácích vod, i když bych příští rok rád někam vyrazil. Láká mne také možnost studijního pobytu v USA. Celkově se dá říct, že příležitostí k nějaké přeshraniční výpravě existuje pro doktorandy celá řada a škola se v tomto směru chová velice vstřícně.

Je tvou povinností také publikovat?

Publikace jsou nutností už vzhledem k tomu, že v dnešním akademickém světě platí zásada „publish or perish“ (publikuj, nebo zhyň – česky to ale nezní tak dobře :)) – to, že člověk na něčem seriózně pracuje a je schopen dospět k nějakým zajímavým výsledkům, se osvědčuje právě pomocí publikací. V rámci doktorského studia je povinný alespoň jeden publikační výstup každý rok, ale čím více, tím lépe, dá se říct – nejde přitom samozřejmě zapomenout ani na kvalitu, ale tu by měli garantovat i recenzenti, kteří každý text před publikací v nějakém odborném periodiku posuzují, a nemělo by se stát, že jim nějaká slabá práce proklouzne mezi prsty.

Správný filozof disponuje vybavenou knihovnou..(z ar­chivu P. Špeciána)

Jací jsou podle tebe dnešní studenti?

Mám kurzy úvodu do filosofie a techniky psaní odborné práce. Od zimního semestru (tzn. od konce září) bych měl vést i několik cvičení ekonomie. Celkem tak budu mít šest jeden a půl hodinových kurzů a asi sto padesát studentů.
Můj dojem ze studentů je vesměs pozitivní. Občas se vyskytne nějaký otrava nebo podvodník, ale s většinou se dá vždycky rozumně domluvit na pravidlech, která je třeba respektovat, i požadavcích, které je nutné splnit. Myslím si, že je hlavně potřeba, aby i učitel odváděl svůj díl solidní práce, protože výuka není jen o jednostranných povinnostech studentů. Jinak mi trochu vadí pasivita, která je mezi českými studenty hodně rozšířená (sám jsem taky strašně pasivní student, ale teprve teď jsem z pozice učitele zjistil, jak je to nepříjemné). Mnoho studentů působí dojmem, že jsou na kurzu jen proto, že „se“ to musí a že odbývají nějakou otravnou povinnost. Přitom když na konci semestru opravuji jejich seminární práce, často zjistím, že mají zajímavé názory a myšlenky a dovedou je vyjádřit – je škoda, že se to tolik nedaří i v rámci seminářů; byly by pak přínosnější a zábavnější pro obě strany. Možná jsem ale jen zatím nenašel vhodnou metodu, jak debatu rozproudit 🙂

Co tě na tvé současné situaci baví nejvíc?

Vlastně jsem celkově dost spokojený – hodně mě baví výuka i problematika, kterou se teď při svém studiu zabývám, a je také výborné pracovat v kolektivu podobně zaměřených lidí.

A co tě naopak štve?

Nejčastěji asi to, když si nedovedu pořádně zorganizovat čas a pak ho spoustu promarním, načež nestíhám všechno, co bych chtěl. Prokrastinace (chorobné odkládání, pozn. red.) je hlavní pohroma i pro doktorandy 🙂 No a další častý zdroj frustrace, který s prvním úzce souvisí, je problém „hodit“ myšlenky v nějaké smysluplné, souvislé a přesvědčivé formě na papír. Sókratés byl prý přesvědčen, že psaním se myšlenky kazí, a já mám často stejný dojem, když se snažím dát nějaký text dohromady:)

Jak se zpětně díváš na svá studentská léta? Jak bys popsal vývoj, kterým jsi prošel?

Hlavně první dva roky na vysoké škole jsem hodně tápal, dlouho trvalo, než jsem si zvykl na Prahu a pořád to nějak nebylo ono. Potom jsem ale konečně natrefil na to, co chci opravdu dělat, což byla v mém případě filosofie, a pak už šlo všechno tak nějak samospádem. Když jsem začal paralelně studovat druhou školu, často to vypadalo na zával všemožnými povinnostmi, ale nakonec se to vždycky nějak zvládlo. Ke konci studia jsem byl už pevně rozhodnutý, že chci zkusit jít na doktorát a dál rozvíjet svoji zálibu v abstraktních teoriích, a zatím toho vůbec nelituji. Pokud mám svá studentská léta nějak zpětně hodnotit, tak spousta věcí byla určitě fajn, ale vracet v čase bych se asi nechtěl 🙂

Co je podle tebe nejdůležitější, když má člověk podobné ambice jako ty?

To je dost těžké zhodnotit – zásadní ale určitě je, aby se člověk při své akademické práci zuby nehty držel „šťastného“ tématu, které ho zajímá a uspokojuje. To může znít triviálně, ale často je potřeba rychle upravovat priority podle okamžitých příležitostí a potřeb a není těžké skončit zavalený pod hromadou obtížné nebo nezáživné práce mimo vlastní obor, ke které se člověk dostal, ani neví jak. Je to taky trochu o štěstí.
Další hodně důležitá věc je vycvičit si schopnost rozvrhnout a plánovat si práci dlouho dopředu, minimálně v horizontu několika měsíců, protože doktorské studium je hodně samostatné a zanedbané povinnosti se nedají dohnat několik dní před závěrečným hodnocením nebo uzávěrkou projektu.

A otázka na závěr: jakou máš představu o svém budoucím uplatnění?

V současné době je mojí prioritou pokusit se o akademickou kariéru, i když je samozřejmě těžké dopředu odhadnout, jak to celé dopadne. Doktorské studium lze ostatně obecně považovat hlavně za takovou „vědeckou přípravku“ – navíc moje zaměření je i v jeho kontextu dost abstraktní, takže by mimo půdu univerzity v plném rozsahu určitě využít nešlo, což by byla škoda vzhledem k tomu, že mě hodně baví.

Děkujeme za rozhovor!