Dostali byste se na vysokou za komunismu?

Když se můj táta rozhodoval o budoucím povolání, jeho snem bylo vystudovat medicínu a být chirurgem. V roce 1968 se ministerstvo školství rozhodlo na několika místech v republice vyzkoušet jako pilotní projekt osmiletá gymnázia, a tak se tam táta přihlásil, udělal přijímačky, a věřil, že za osm let bude moci ve svém plánu pokračovat.

Bohužel se v době normalizace přišlo na to, že myšlenka osmiletých gymnázií je z podstaty zpozdilá. Projekt byl zrušen. První čtyři roky byly prohlášeny za jakousi variantu druhého stupně a po nich se konaly druhé přijímačky. Vznikla tak mimo jiné možnost pročistit třídy od těch studentů, kteří se režimu jaksi nehodili.

„V naší třídě byli čtyři lidi, kteří se na pokračovací studium nedostali. Mezi nimi já, protože můj táta se angažoval v obrození z Pražského jara. Byl takovým ekonomickým mozkem toho celého. A chtěl v tom pokračovat. Pochopitelně ho sledovali, estébáci nám stáli před dvorem. Tátu zavřeli zrovna v době, kdy jsem měl jít k těm druhým přijímacím zkouškám,“ dozvěděla jsem se od tatínka, když jsem se ptala na jeho studia.

Od chirurga k soustružníkovi

A taky jsem se dozvěděla, že nesměl jít ani na takový učební obor, ze kterého by mohly plynout nějaké „melouchy“ – aby si jednoduše nemohl vydělat nic navíc. Nemohl být malířem, autoklempířem ani lakýrníkem, zbyly na něj obory vyloženě dělnické.

„Takže jsem se musel jít vyučit soustružníkem. Od šestnácti let jsem si vlastně vydělával. Za tři roky jsem se vyučil, a hned vzápětí jsem se přihlásil na večerní průmyslovou školu. Předpoklad toho, aby se tam člověk dostal, byla nějaká politická angažovanost. Já jsem se angažoval jako vedoucí pionýrských táborů ROH v rámci Socialistického svazu mládeže, takže jsem měl nějaké plusové body odsud – navíc mezitím pustili tátu a já už jsem coby soustružník byl oficiálně dělnická třída. Pak jsem pět let studoval večerně průmyslovku v Brně, což znamenalo každý den jít do práce a třikrát za týden si jít odpoledne sednout do lavic a učit se.“

Počítám roky a zjišťuji, že mezitím už měli moji rodiče mého bráchu. Hned po dokončení průmyslovky, kde táta odmaturoval za čtyři, vzal zaměstnání v elektrárně na Dukovanech – už jen proto, aby se mohli odstěhovat do vlastního bytu. Brzy zjistil, že bez dalšího vzdělání už nemá žádnou perspektivu kariérního postupu.

A tak se rozhodl požádat o možnost dálkového studia na vysoké škole. Opět musel jít přes pionýry a Socialistický svaz mládeže.

„Musel jsem mít prvně sepsáno, že jsem perspektivní kádr, který to ještě může někam dotáhnout, že jsem bez poskvrnky. A nakonec se mi v roce 1984 nebo 1985 podařilo nastoupit na vysokou školu. Pochopitelně jenom na technickou vysokou školu – protože když jsem byl vyučený soustružník a měl jsem večerní průmyslovku, jít studovat něco jiného by mě nenechali. V žádném případě ne medicínu, protože to byl prestižní a společensky velmi uznávaný obor. Takže… taková byla moje pouť.“

Znalosti nebo známí?

Můj táta nakonec vystudoval, i když strojní inženýrství místo medicíny. V průběhu studia se dokonce dočkal vyškrtnutí předmětu „vědecký komunismus“ z povinného studijního plánu. Kdyby se ale tolik nesnažil uspět, mohl také dost dobře zůstat soustružníkem. Zajímaly mě další příběhy. Rozhodla jsem se najít rodiny, kde se na vysokou školu dostalo jak některé z dětí teď, tak i některý z rodičů před rokem 1989. Těm jsem položila následující otázku:

„Na základě čeho jste se dostali na vysokou školu?“

„Táta se bál, že se tam dostanou hloupější děcka s lepšími kontakty“

Hana Nováková (maminka): „U mě to bylo tak, že taťka byl v KSČ. A říkal mi, že kdybych měla problém, tak že to zkusí nějak zařídit. Nebál se, že bych se tam třeba nedostala přes přijímačky, ale spíš, aby mě nepředběhli ostatní tak nějak tlačenkou, jak se to dělávalo. Já jsem naštěstí měla dobré známky a ten přijímací test jsem napsala dobře, takže to nakonec nebylo potřeba. Udělala jsem přijímačky z matiky a biologie. Na matiku jsem byla dobrá, šlo mi to a bavilo mě to, takže jsme s kamarádkou z toho testu odcházely po čtvrt hodině a přišlo nám to dost lehké, ta biologie byla taková normální. Manžel tehdy taky udělal přijímačky, ale navíc měl výhodu, že byl z malého města. Oni na zemědělku nechtěli brát moc lidi z velkých měst – tak nějak se věřilo, že na venkově jsou ta družstva a že tomu ti lidi víc rozumí.“

Pavla Nováková (dcera): „Já jsem se hlásila na tři školy v Brně. Jedna z toho byla Masarykova univerzita, kde jsem dělala Test studijních předpokladů, zadruhé to byl obor Veřejná správa na Mendelově lesnické a zemědělské univerzitě na provozně ekonomické fakultě. Tam jsem skládala zkoušky z cizího jazyka a matematiky, vybrala jsem si možnost dělat zkoušky z ruštiny, ve které jsem byla dobrá. Na VUT už jsem pak na přijímačky ani nešla.“

„Byli jsme první ročník po dlouhé době, kde se nedělo přijímání po známostech“

Kamila Novotná (maminka): „Když jsem se hlásila na školu já, myslím v roce 1985, tak jsme dělali přijímačky normálně oborové z češtiny a z latiny, a opravdu záleželo na výsledcích těch přijímaček. Ale zhruba ve třetím roce studia nám diskrétně řekli, že jsme byli po mnoha letech první ročník, u kterého se seznam studentů, kteří byli úspěšní u přijímacích zkoušek, skutečně shodoval se seznamem studentů, který byl schválen k nástupu na vysokou školu. Tedy první ročník, do kterého nezasáhly nějaké politické vlivy a přijímání po známostech. Nic dalšího po nás nechtěli. Ale myslím, že to bylo i tím oborem – že na češtinu a latinu moc nikdo nechtěl, hlavně ne nikdo nebezpečný.“

Bára Novotná (dcera): „Já jsem se dostala na magisterská práva na základě Testu studijních předpokladů, což je jednorázový test zkoumající sadu nějakých inteligenčních schopností. Je to test, na který se částečně dá nějak připravit, ale ne zcela – a i tak se vždycky jednou za čas změní. A pak jsem ještě vydávala certifikát o absolvování určité jazykové úrovně, ale k tomu se přihlíželo pouze v případě, že by dva lidé měli stejný percentil v TSP. Hlásila jsem se na více škol, ale nakonec jsem šla právě na práva.“

„Táta znal vedení na Filozofické fakultě“

Lenka Svobodová (maminka): „Na to je u mě jednoduchá odpověď. Já jsem se dostala na školu díky známosti. Samozřejmě jsem taky dělala přijímačky, ale bylo to tehdy složitější. Já jsem chtěla jít studovat do Prahy něco úplně jiného, než kde jsem nakonec skončila – totiž na Vysoké škole ekonomické Management cestovního ruchu. Můj táta byl straník, ale nechtěl, abych odešla z Brna – takže aby mi pomohl dostat se na ekonomku, to ho ani nenapadlo. Tam jsem se nedostala, protože se tam hlásilo několik tisíc lidí a brali jich dvacet pět. Takže jsem si řekla, že půjdu pracovat. Ale rodiče se doma usnesli – to možná dnes už těžko pochopíte, nevím – že půjdu o prázdninách na dodatečné přijímací zkoušky na Filozofickou fakultu na češtinu a němčinu, kde táta znal všechny ty děkany a podobně. Asi jsme měli tehdy jiné vztahy s rodiči, než jsou zvykem teď, ale prostě jsem tehdy tátu poslechla. Tam jsem přijímací zkoušky udělala, to nebyl problém, a oni pak o to jedno místo navýšili počet. Během studia už jsem žádnou protekci nepotřebovala. Obtížné tehdy bylo, že pokud jsme se nedostali na naši jednu zvolenou školu, museli jsme prostě někam nastoupit. Nemohli jsme si dát třeba rok na jazykovce jako se to dělá dnes, nemluvě o tom dát si přihlášku na víc škol a jít tam, kam se dostanete, nebo si vybrat. Aspoň mě může těšit, že jsem nikoho nevyhodila a nikomu to neublížilo, ale měla jsem z toho hodně dlouho hodně blbý pocit a nikdy jsem se s tím úplně nesrovnala.“

Martina Svobodová (dcera): „Já jsem si podala několik přihlášek, zaprvé na Fakultu sociálních studiích, kam jsem se bohužel nedostala přes testy Scio, ale kromě toho se otevíral nový obor na Mendelově lesnické a zemědělské univerzitě – Regionální rozvoj. O tom oboru nám řekl náš vyučující na střední škole. Takže jsem se přihlásila tam a absolvovala jsem přijímačky – testy studijních předpokladů a angličtinu. Byly to testy na počítači, které jsem udělala a byla jsem na základě nich přijata ke studiu.“

V tomto článku mluvíme o lidech, kteří vysokou školu za minulého režimu absolvovali. V roce 1970 bylo takových lidí v celé republice pouze 3,4 %, polovina obyvatelstva dosáhla pouze základního vzdělání. Mnoho bylo těch, kteří možnost studovat vůbec neměli.

Jak to měli vaši rodiče? Zeptejte se jich. Možná vás překvapí, co se dozvíte.

Červnová kampaň Proti ztrátě paměti má upozornit na to, že mezi českou veřejností se čím dál silněji prosazuje smířlivý pohled na naši komunistickou minulost a zločinná podstata tehdejšího režimu upadá v zapomnění. V den výročí popravy dr. Milady Horákové – 27. června – je dobré si připomenout, jak se komunistická ideologie (nejen u nás) projevila v praxi. Navštivte www.protiztratepameti.cz a připojte se ke kampani.

Pozn.: U některých osob byla změněna jména.

Zdroj fotografie: Člověk v tísni

Zdroj titulní fotografie: Stock.Xchng