Dokonalý zločin neexistuje, říká nestor forenzní vědy Jiří Straus

Profesor Jiří Straus je náš přední odborník na forenzní  biomechaniku, léta přednášel na Policejní akademii, nyní na Vysoké škole chemicko-technologické a Vysoké škole finanční a správní, kde se zasloužil o akreditaci studijního programu Kriminalistika a forenzní disciplíny. Široké veřejnosti je  znám třeba z rozhlasového seriálu Historie českého zločinu a z dokumentů objasňujících smrt Jana Masaryka. Poskytl nám rozsáhlý odborný rozhovor, v němž objasňuje pojmy kriminalistika, kriminologie či forenzní vědy, vzpomíná na začátky využívání DNA v policejní práci, porovnává práci skutečných kriminalistů s tou televizní a objasňuje, jak se dostal k profesi forenzního vědce. Věříme, že tento rozhovor pomůže v orientaci laikům i policistům, zvláště pak zájemcům o kariéru kriminalisty a studium forenzních věd.

Jaký je vztah mezi kriminalistikou, kriminologií a forenzními vědami? Je kriminalistika akademická nebo praktická věda?

Uvedené pojmy vyjadřují samostatné vědní směry, které mají jedno společné, a to skutečnost, že se zabývají zločinem a metodami, jak zločin odhalovat, vyšetřovat, dokazovat a ve finále i soudit. Začnu popořadě jednotlivými pojmy.

Kriminalistika je samostatná věda, interdisciplinárního charakteru, která se zabývá zkoumáním okruhů zákonitostí vzniku, trvání a zániku stop, jejich vyhledáváním, zajišťováním a zkoumáním a také zkoumáním zákonitostí jiných kriminalisticky relevantních informací o spáchaných trestných činech. Nelze zcela jednoznačně rozhodnout, zda kriminalistika je věda akademická, anebo praktická disciplína – kriminalistika je jak teoretická disciplína, tak má výrazné uplatnění v praktické činnosti.

Velmi blízká věda ke kriminalistice je kriminologie. Kriminologie je multidisciplinární věda, která se zabývá příčinami, prevencí a dynamikou kriminalisty, zkoumá osobu pachatele a oběti a zabývá se penitenciární a postpeniterciální péčí o odsouzené (pozn. vězeňská a po propuštění).

Ještě k otázce kriminalistika jako akademická disciplína a praktická kriminalistika. Kriminalistická věda není záležitostí jen čistého myšlení bez praktických aplikací, teoretické poznatky musí být neustále vnášeny do praxe, v praxi prověřovány a tím se zpětně obohacuje a prověřuje příslušná teorie. Jakékoliv přezírání a podceňování vědecko-teoretického myšlení v kriminalistice by mohlo dále podporovat názor na kriminalistiku jako empirickou vědu. Vlastní teorie a metodologie je třeba rozvíjet nejen obecně v kriminalistické vědě, ale i v dílčích oblastech kriminalistiky, například v přírodovědně technické kriminalistice. Rozvoj teoretických základů kriminalistické techniky musí nutně vycházet z obecné teorie a metodologie kriminalistické vědy a prohlubovat ji z přírodovědně technických aspektů.

Kriminalistika a forenzní vědy, co to jsou forenzní vědy?

Pojmy forenzní vědy a kriminalistika se v laické veřejnosti zaměňují. Pojem „forenzní“ znamená soudní, tedy využitelný u soudu. Forenzní (pozn. z lat. forensis, soudní, od forum, veřejné prostranství, kde se konaly soudy) znamená soudní a obvykle označuje postupy a vědy, související s vyšetřováním a soudním dokazováním, zejména v trestních záležitostech. Forenzní vědy se konstituovaly na bázi znaleckého zkoumání pro potřeby vyšetřování, jsou relativně nezávislé na původních vědeckých základech. Forenzní disciplíny začaly postupně vyvíjet vlastní výzkumnou činnost na poznatkové bázi nejen svých mateřských oborů, ale také generalizací získaných zkušeností ze znalecké činnosti. Tím se velmi těsně přimkly ke kriminalistice.

Objevují se názory, že by bylo možné chápat forenzní disciplíny jako součást kriminalistické vědy v širším smyslu, ale tento přístup není zatím naší kriminalistickou komunitou akceptován. Většinou se namítá, že přece jen velkou část poznatků čerpají forenzní disciplíny ze svých mateřských disciplín. Nesporné však je, že kontakt kriminalistiky a forenzních disciplín je mimořádně těsný, navzájem se obohacují a určit přesnou hranici mezi nimi není v podstatě možné ani účelné.

Podle mého názoru, se v naší kriminalistické literatuře pojem „forenzní“ vyměnil za dříve využívaný pojem „kriminalisticko technický“. A to v řadě oborů kriminalistických zkoumání. Pojem „forenzní“ je v zahraničí nahrazován za u nás zaužívané pojmy „kriminalisticko technický“, naopak kriminalisticko taktické metody nejsou přejímány jako forenzní. Zcela běžně se používají pojmy forenzní balistika, forenzní antropologie, forenzní biologie, ale nemluví se např. o forenzním výslechu, forenzním experimentu, forenzní rekognici atd. Lze dovozovat, že forenzní vědy, tak jak jsou v některých zemích chápány, lze nahradit synonymem „kriminalisticko-technické“.

Z našeho pohledu je kriminalistika jako věda širší vědecká disciplína a podle mého názoru zahrnuje forenzní vědy. Kriminalistika zahrnuje nejen kriminalisticko technické metody, ale také kriminalisticko taktické metody a dále jednotlivé metodiky vyšetřování konkrétních trestných činů a obecně teoretické otázky kriminalistiky.

Z celkového hlediska lze spatřovat dva světové pohledy na pojetí kriminalistiky. V zemích anglosaského práva, zejména ve Velké Británii a USA, je kriminalistika označována pojmem forensic science. Pojetí kriminalistiky založeno především na přírodovědném a technickém zkoumání a je kladen důraz na technické a kriminalistické zkoumání stop.

V zemích kontinentálního práva se více frekventuje pojem „kriminalistika“, který zahrnuje nejen oblast technického zkoumání, ale také i kriminalistickou taktiku a metodiku.  Některé státy tak kladou důraz na technickou stránku (Francie) a jiné zas prosazují vědecký základ (USA). V současnosti se však s rostoucí globalizací prosazuje stále více pojem „criminalistics“ a dochází tak k postupnému sjednocování přístupů a terminologie.

Jaké jsou tedy hlavní obory forenzních věd?

Kriminalistická věda přebírá také část poznatků jiných věd  v nezměněné podobě a využívá je, především se jedná o forenzní vědy, jako jsou soudní lékařství, soudní psychiatrie, forenzní psychologie, soudní inženýrství a v poslední době také forenzní biomechanika. Některé z nich se pokusím stručně přiblížit.

Forenzní psychologie je jednou z aplikovaných disciplín psychologie. Uplatňuje se např. v soudní praxi, formou vypracovávání znaleckých posudků pro zjišťování psychických charakteristik obviněných, jejich zvláštností, perspektiv, příčetnosti v době konání trestné činnosti, posuzování důvěryhodnosti svědků.

Forenzní antropologie je aplikací fyzické antropologie v kriminalistice. Náplní forenzní antropologie je především identifikace biologického materiálu, zejména rozpoznání lidských ostatků. V rámci lidských ostatků se pak zabývá identifikací jednotlivce.

Forenzní entomologie je obor kriminalistiky, který využívá znalostí o hmyzu a ostatních bezobratlých při vyšetřování skutečností a ověřování důkazů v rámci trestního a občanského práva. Spektrum zkoumání je široké, nejčastěji se však využívá při stanovení doby smrti, nebo též post mortem intervalu, u lidských mrtvol nalezených s časovým odstupem, zpravidla po více než 72 hodinách, po smrti, kdy soudně lékařské metody začínají být méně přesné, nebo nedostatečné.

V posledních dvaceti pěti letech je mimořádně významný a progresivně se rozvíjející obor – forenzní biomechanika. Forenzní biomechanika je vědní obor, který aplikuje biomechaniku a biomechanické metody na zkoumání kriminalistických stop s biomechanickým obsahem a dekódování informace z kriminalisticky relevantní události, která vznikla v důsledku pohybové činnosti člověka a která souvisí s vyšetřovanou událostí. Forenzní  biomechanika zkoumá a objasňuje ten okruh kriminalistických stop, které mají v sobě obsažen biomechanický obsah, tedy uvedené aplikace podávají informaci o pohybovém aparátu pachatele nebo jeho pohybovém chování. Forenzní biomechanika se uplatňuje při vyšetřování pádů oběti z výšky, objasnění působících sil při úderech do člověka, zejména do hlavy, dále zkoumá identitu člověka při dynamickém stereotypu chůze.

V čem se forenzní výzkum ve vyšetřování a trestním řízení uplatňuje nejvíce?

Ve forenzním výzkumu a kriminalistice se výrazně uplatňují metody identifikace osob a věcí. Na místě činu se naleznou kriminalistické stopy a je tedy v zájmu kriminalistů identifikovat osobu pachatele nebo jím použitých věcí. Například podle zajištěných daktyloskopických stop, biologických stop (pozn. krve, slin, potu…) či pachových stop. Identifikace osoby je možná i na základě hlasového záznamu, pokud je taková stopa zajištěná. Zcela analogicky je cílem kriminalistických znalců identifikovat použité zbraně, nástroje nebo dopravní prostředky podle balistických stop, mechanoskopických nebo trasologických stop. Kromě vlastního identifikačního zkoumání se v řadě případů využívá takzvané neidentifikační zkoumání, což jsou metody kriminalistiky, které nevedou k identifikaci objektu, ale přinášejí významné informace využitelné při vyšetřování trestného činu.

Jaké metody a technologie se ve forenzním výzkumu nejvíce využívají a jaké jsou nejnovější trendy?

Masivní a velmi progresivní pronikání výpočetní techniky do znalecké a expertizní činnosti. Klasické kriminalistické metody technického charakteru, jako kupříkladu daktyloskopie,, balistika a další, neztratily nic ze své efektivnosti a použitelnosti při vyšetřování trestné činnosti v současných podmínkách, ale jsou velmi často intenzivně rozvíjeny kriminalisticko technickou nadstavbou založenou na rozvoji nových technických a přírodovědných aplikací. S rozvojem výpočetní techniky se v kriminalistice, a především v jejích aplikačních možnostech, rozšířila výpočetní technika a objevují se nové fenomény – počítačová stopa, identifikace systémů, LUCIA, DMU, GPS, PORIDOS, softwarové pirátství.

Vznikají nové kriminalisticko technické metody – identifikace osob podle genetického profilu DNA, zavádění výpočetní techniky do klasických kriminalistických metod jako je AFIS v daktyloskopii, TRASIS v trasologii, CODIS v biologii, EBIS v balistice atd. Uvedené pojmy (kategorie) mají systémový charakter, a tedy v procesu znalecké identifikace se jedná o identifikaci systémů. V tomto směru je třeba konstatovat, že aplikace jsou v kriminalistice zcela běžně a standartně využívány, teoretický rozvoj teorie identifikace však pokulhává. V budoucím období bude třeba teoreticky rozpracovat nové možnosti identifikace osob, věcí a případně i zvířat, především v systémovém pojetí.

Poměrně úspěšně se rozvíjí kriminalisticko technické metody, tedy přírodovědně technická kriminalistika – kriminalistická technika, a kriminalistická metodika, využívá se stále dokonalejší, přesnější a citlivější technika, rozvíjí se nové forenzní obory, jako je například forenzní biomechanika. Zdokonalují se také kriminalisticko taktické metody. Kriminalistická rekonstrukce s využitím počítačových modelů nebo vyžití počítačové simulace ve vyšetřovacím pokusu, zdokonalují se psychologické postupy při výslechu, konfrontaci nebo rekognici. Jak vyplývá z předmětu kriminalistické vědy, zkoumá kriminalistika kriminalistické stopy, a to jednak stopy materiální a stopy paměťové. Kriminalistickou vědu rozvíjí zejména přírodovědná a technická kriminalistika (pozn. zkoumá materiální stopy) a kriminalistická taktika (pozn. zkoumá paměťové stopy).

Jednu dobu to v televizních kriminálkách působilo, že jakmile se najde vzorek DNA, je případ vyřešen. Jaká je realita z hlediska DNA analýzy? A v neposlední řadě, dějí se chyby?

V roce 1984 vypracoval britský genetik Alec Jeffreys metodu genetické identifikace, která je dnes známa spíše jako „DNA fingerprinting“, jejímž úkolem bylo zjistit pomocí komparace genetického materiálu příznaky dědičných chorob. Poprvé byla tato metoda úspěšně použita v kriminalistice v roce 1986 v  případu vraždy 15leté Lindy Mannové. Posléze se rozšířila do USA a dalších zemí. V České republice byla poprvé uplatněna a soudem akceptována v roce 1990 v případě vraždy 19leté studentky Pedagogické fakulty MU v Brně. Od té doby se významně využívá a je to skutečně velký pomocník pro identifikaci pachatele.

Před objevem DNA pro kriminalistiku se biologické stopy využívaly jen pro určení takzvané skupinové příslušnosti a teprve analýza DNA a vytvoření genetického profilu osoby umožňuje individuální identifikaci osoby. Jako každý obor kriminalistiky, ani genetický profil DNA, není samospasitelný a zázračný, ke zkoumání musí být zajištěno dostatečné množství biologického materiálu, limity má v čistotě postupů zkoumání a v neposlední řadě jsou limity v personální a finanční kapacitě policie.

Chyby samozřejmě mohou nastat, a to buď v etapě zajišťování stop nebo i zkoumání stop. Proto musí soud při rozhodování o vině či nevině vycházet z řady dalších důkazů, které musí tvořit uzavřený řetězec důkazů. V praxi byly zaznamenány i chyby při vyhodnocování analýzy DNA. Není výjimkou, že i v technických znaleckých oborech je ve znaleckém zkoumání vypracováno několik znaleckých posudků s odlišným závěrem. Je na rozhodnutí soudu, jaký závěr považuje za relevantní.

Pokud někdo zvažuje vysokoškolské studium, jak a kde má šanci forenzní vědu v Česku studovat?

V Česku je několik málo vysokých škol, kde je akreditován studijní bezpečnostní program. Například na Vysoké škole finanční a správní je akreditován studijní program „Kriminalistika a forenzní disciplíny“. Je akreditován jak v bakalářském programu, tak v navazujícím magisterském programu. Bakalářský studijní program je akreditován jako akademický a magisterský studijní program jako profesní program. Studijní program je zaměřen na kriminalistiku a forenzní vědy a je velmi bohatě naplněn kriminalistickými předměty, metodami odhalování a vyšetřování zločinu a metodami forenzních věd.

Studijní program je velmi zajímavě a moderně sestaven. Ve studijním programu je zařazeno v bakalářském programu celkem 7 „kriminalistických předmětů“, konkrétně to jsou Úvod do kriminalistiky a přírodovědné základy, Dějiny kriminalistiky, Kriminalistická technika, Kriminalistická taktika, Kriminalistická metodika, Kriminalistická dokumentace a Organizace a řízení pátrání. Dále jsou ve studijním programu zařazeny i jiné zajímavé předměty, jako je soudní lékařství, forenzní psychologie, psychologie a sociologie zločinu, znalecké dokazování.

Navazující magisterský studijní program Kriminalistika a forenzní disciplíny plynule navazuje na bakalářský studijní program. V rámci studia absolvují magisterští studenti několikatýdenní praxi. To by již měli znát dobře základy kriminalistické práce, mít osvojené základy praktické kriminalistiky a umět se v praxi dobře prosadit. V magisterském studijním programu je zařazeno celkem 5 „kriminalistických předmětů“, konkrétně to jsou Kriminalistika – teorie a metodologie, Forenzní identifikace osob a věcí, Kriminalisticko taktické metody, Ohledání místa činu a Specifické formy vyšetřování.

Studium kriminalistiky na VŠFS je zcela mimořádné a výrazně se odlišuje od studia na jiných vysokých školách podobného zaměření, zejména velkou šíří předmětů kriminalistiky a forenzních disciplín. Studium je organizačně zajištěno tak, že studenti absolvují kromě přednášek také praktická cvičení, kde se naučí metody zajišťování kriminalistických stop a také základní metody zkoumání stop. Naučí se správně provádět ohledání místa činu, dokumentaci místa činu, správnou fotografickou dokumentaci a topografickou dokumentaci místa činu. Pro praktická cvičení máme vytvořené laboratoře kriminalistiky a prostor pro ohledání místa činu. Laboratoře jsou vybaveny dostatečnou technikou a prostředky pro osvojení si praktických návyků zajišťování materiálních stop. V laboratořích si studenti vyzkouší i metodu výslechu, konfrontace a rekognice.

V bakalářském programu si studenti osvojí správné metody zajišťování stop v oblasti daktyloskopie, kriminalistické biologie, písmoznalectví, trasologie, kriminalistické balistiky, fonoskopie, odorologie, mechanoskopie, pyrotechniky, zkoumání bankovek a dokumentů, sestavování portrétu pachatele a zajišťování drog a léčiv. Studenti se také naučí zvládat základní kriminalisticko taktické metody, jako je příprava a vedení výslechu nebo konfrontace, provedení rekognice osob a věcí, zvládnutí rekonstrukce místa trestného činu nebo správné provedení vyšetřovacího pokusu.

Výuka kriminalistických metod je zakončena metodikou vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů, například se studenti naučí metodiku vyšetřování vražd, sexuálních trestných činů, krádeží, loupeží a dalších druhů trestných činů. V magisterském studijním programu si studenti významně rozšíří znalosti o metody zkoumání kriminalistických stop a metody kriminalistické taktiky. Seznámí se s novými metodami kriminalistiky jako je forenzní antropologie, forenzní entomologie nebo fyziodetekční vyšetření, známé spíše pod názvem „detektor lži“. Studium kriminalistiky vhodně doplňují další předměty, jako je trestní právo, forenzní psychologie, soudní lékařství nebo i forenzní psychiatrie. Jednotlivé předměty přednášejí významní odborníci z oboru, kteří mají velmi bohaté zkušenosti s kriminalistickou a soudní praxí. Studium kriminalistiky na VŠFS poskytne studentům velmi ucelené studium kriminalistiky a pokrývá všechny oblasti kriminalistiky a forenzních věd.

Jaká byla Vaše životní cesta k oboru?

Moje cesta ke kriminalistice a forenzní biomechanice byla zpočátku dost klikatá. Vystudoval jsem na Univerzitě Karlově učitelský obor tělesná výchova a matematika, na FTVS UK, původně moje profese směřovala k učitelství na gymáziu. Hned po skončení vysokoškolských studií, a samozřejmě ve své době po absolvování roční vojenské služby, jsem absolvoval přijímací řízení a nastoupil jsem jako interní doktorand na katedru biomechaniky, anatomie a antropomotoriky na FTVS UK. Ve své doktorské dizertaci jsem se zabýval biomechanikou hlavních kloubů dolní končetiny a biomechanikou chůze. V té etapě mého života jsem viděl moje profesní zakotvení ve výzkumu svalově kosterního aparátu a vývoje endoprotéz kloubů dolní končetiny, moc mě tento výzkum naplňoval.

Mým školitelem byl prof. Vladimír Karas, kterého z dnešního pohledu považuji za ikonu sportovní a svalově kosterní biomechaniky. Profesor Karas spolupracoval s partou nadšených kriminalistů, kteří hledali nové metody biomechanických aplikací při zkoumání kriminalistických stop. A to těch stop, které odrážejí funkční a dynamické vlastnosti dynamického stereotypy pohybu, jako první to byly stopy bipedální lokomoce. V té době jsem poznal v laboratoři biomechaniky kolegy z katedry kriminalistiky, zejména prof. Viktora Poradu a s ním jsem začal spolupracovat na rozvoji forenzní biomechaniky. Přešel jsem na katedru kriminalistiky a od počátku 90. let se systematicky zabývám výzkumem ve významných směrech forenzní biomechaniky, průběžně své poznatky publikuji ve vědeckých časopisech a monografiích.

V současné době působím ve funkci proděkana pro výzkum a publikační činnost na Vysoké škole finanční a správní, vedoucí katedry kriminalistiky a forenzních disciplín na VŠFS. Kriminalistiku a forenzní vědy přednáším také na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze na Fakultě chemického inženýrství.

Jak si stojí Česká republika, potažmo Policie České republiky, na poli forenzní vědy ve srovnání se zbytkem západního světa?

Česká kriminalistika je zcela srovnatelná s evropskou úrovní, progresivně se rozvíjející, výrazně interdisciplinární, se silnou vazbou na forenzní a technické disciplíny má předpoklady k tvůrčímu rozvoji. Česká kriminalistika má výbornou teoretickou a znaleckou základnu a velmi dobré praktické aplikace metod zajišťování kriminalistických stop na místě činu. Chci zdůraznit, že místo činu a zajišťování stop je primární pro další využití kriminalistických metod, úspěšnost závisí na lidském prvku a také na finanční podpoře kriminalistiky. Zkušenosti z mezinárodních konferencí (pozn. Evropské akademie forenzních věd, ENFSI) ukazují, že česká kriminalistika je rozhodně srovnatelná s Evropou a v některých oblastech dokonce na úrovni evropské i světové špičky.

V dnešní době jsou velice populární seriály z prostředí kriminálky, díváte se také na některý z nich a co jako profesionál na to říkáte?

Kriminální seriály jsou dobré pro diváky, ale skutečnost je trochu jiná. Je třeba poznamenat, že metody v těchto seriálech jsou reálné, skutečně se v kriminalistických laboratořích využívají, jen jsou velmi zidealizované. Celý proces zkoumání je ukázán ve značné zkratce. Je to pochopitelné, protože seriály se dělají pro diváky. Znalecké a expertizní zkoumání ve skutečnosti trvá často několik týdnů, někdy i měsíců, ovšem v televizních seriálech je nutné vše zkomprimovat, jinak by to bylo pro diváky velmi nudné, zdlouhavé.  Kriminální seriály mě moc nechytly, snad jen dva, které sleduji – a to Columbo a rada Vacátko. Novodobé kriminálky nesleduji, prostě mě nezaujaly.

Kde jsou v těchto seriálech nejčastější chyby?

V seriálech je řada nepřesností, které divák – laik vůbec nepostřehne. Zajišťování stop na místě činu má svá pravidla, která v televizi nejsou přesně ukázána, navíc hlavní hrdina – vyšetřovatel jej rozhodně neprovádí sám. Moc mě pobaví větička „hodíme to do laborky“ a výsledek je během několika sekund. Tak takhle to skutečně v reálu není. Mimochodem kriminální seriály jsou pro kriminalistiku výhodné. Jsou dobrou propagací, ukazují práci kriminalistů, prezentují význam kriminalistiky a vědeckého rozvoje forenzních věd.

Myslím, že v současných kriminálních seriálech se velké odborné chyby neprezentují, metody zkoumání jsou pouze velmi „zkomprimované“ a zkrácené. Kriminálky mají především diváka pobavit a tak se mnohdy musí udělat velká zkratka, zjednodušení a určitá idealizace kriminalistů. Ve skutečnosti je to tvrdá, trpělivá a mnohdy nezáviděníhodná práce.

Nemyslíte si, že tyto seriály napovídají kriminálníkům, jak se vyhnout zatčení?

Některé seriály mohou dát skutečně určitý návod, jak zahladit stopy a vyhnout se stíhání. Zejména ty současné seriály jsou v mnoha směrech velmi „otevřené“ a divák se seznámí s řadou operativních metod a hranicemi kriminalistických zkoumání. Na druhou stranu je to i výzva pro kriminalistiku, jako vědeckou disciplínu pro další výzkum, vývoj a objektivizaci získaných poznatků exaktními metodami.

Jaký největší posun podle Vás zaznamenala kriminalistika v posledních 20 letech?

Úspěch ve vyšetřování a dopadení pachatele trestného činu závisí na vyváženém využití laboratorních zkoumání, expertiz a dobré logiky vyšetřování. Současný úspěch lze vyjádřit jako jednoduché schéma – za prvé dobré ohledání místa činu a kvalitní zajištění všech stop, za druhé znalecké zkoumání a za třetí dobré taktické postupy vyšetřování.

Kriminalistika využívá neustále nové poznatky vědy, jak se obecně objevují ve světě vědy. Využívá se výpočetní technika, stále dokonaleji se zkoumají mikrostopy. Domnívám se, že například takzvaný holistický přístup v daktyloskopii umožní využívat mikrostopy v daktyloskopii. To dříve nebylo možné.

Úspěšně se dosud využívá řada starých, zavedených kriminalistických metod, pokud přinášejí stále dobré výsledky, pak není třeba je měnit. Kupříkladu při zajišťování daktyloskopických stop se stále využívají fyzikální práškové metody, kdy se daktyloskopická stopa zviditelní jemně mletým práškem. Tato metoda je stará skoro 130 let a je stále stejně dobrá. Samozřejmě, že se objevují nové dokonalejší metody, například chemické nebo fyzikálně chemické metody v daktyloskopii, ale ty staré se využívají.

Existuje podle Vás dokonalý zločin?

Laické veřejnosti by se mohlo zdát, že je možné spáchat dokonalý zločin, vždyť řada vražd je nevyřešena a pachatelé unikají trestu. Ovšem za to může spíš náhoda než dokonalost jejich zločinu. Dopustit se vraždy, to je jako hrát ruskou ruletu – nikdo si dopředu nemůže být jistý, že jeho plán, byť seberafinovanější, bude korunován úspěchem. Spáchat dokonalou vraždu je možné jen teoreticky nebo na stránkách knih či ve filmu. Prakticky to v dnešní době není možné. V kriminalistice platí jedno velice známé pravidlo – čím je plán komplikovanější, čím je vztah mezi vrahem, obětí a pro­středím vraždy silnější, tím větší mají kriminalisté naději, že se jim podaří najít indicie, které budou moci využít.

Dokonalá vražda v pravém slova smyslu, to je zločin, který neexistuje, je to zločin, o kterém se prostě neví. Je to vražda, která nikomu ani nepřipadla na mysl, protože se jejímu autorovi podařilo vyvolat dojem, že je to úmrtí mimo veškeré podezření, ať už byla příčina jakákoliv – sebevražda, nemoc, nebo náhlé úmrtí. Lékař vydá povolení k pohřbu, policie nevidí žádný podezřelý motiv – v případech zdánlivé přirozené smrti není ostatně ani upozorňována. Jinak řečeno, za každou „obyčejnou“ smrtí se může skrývat dokonalá vražda.

Děkuji za rozhovor.

Rozhovor byl publikován na portálu ozbrojeneslozky.cz: https://www.ozbrojeneslozky.cz/clanek/dokonaly-zlocin-neexistuje-rika-nestor-forenzni-vedy-jiri-straus