Do Japonska na farmu

Jak ses k wwoofingu dostala?

Něco takového jsem chtěla realizovat už loni, když jsem jela do Japonska. Chtěla jsem ale projet celou zemi, což není při wwoofingu možné. Tam se předpokládá, že člověk bude delší dobu na jednom místě. A tolik času jsem neměla. Takže poprvé jsem poznala japonskou kulturu a cestovala. Teď jsem tedy hledala nějaký dobrovolnický program na léto, ale skoro u všech agentur mi vadilo, že jsou hrozně vysoké registrační poplatky. Pak jsem přes Google náhodou našla wwoof.

Na jak dlouho jsi jela?

Letos jsem v Japonsku strávila měsíc. Z letiště jsem jela přímo na farmu a tam jsem byla celou dobu. Jen na konci pobytu jsem si nechala asi pět dní volna.

Kde přesně jsi byla?

Vybírala jsem hlavně podle toho, aby farma nebyla daleko od Tokia. Cestování je v Japonsku totiž hrozně drahé, tak jsem nechtěla, aby to bylo daleko od letiště. Nebyla to ani vesnice, jen usedlost mezi poli kousek od moře. Na pláž jsem to měla asi hodinu na kole, autem asi deset minut.

Jezdili jste k moři často?

Jen o volné dny. Ten jsem měla vždycky jeden v týdnu. Jinak jsme dennodenně pracovali podle přesně daného rozpisu. Pracovat se sice mělo šest hodin denně – tři dopoledne a tři odpoledne, ale v praxi to vypadalo úplně jinak. Před prací a po ní byly ještě nejrůznější úkoly – uklidit, něco připravit, vyvenčit psa, uvařit rýži, …

A co všechno jste dělali?

Náplň práce se postupně měnila. V průběhu mého pobytu totiž třeba začala sezóna sklízení rýže. Jinak holky dělaly takové lehčí práce, dělalo se hodně na zahrádce, zpracovávala se pšenice, staraly jsme se o domečky, které se pronajímaly, dělaly jsme program pro děti, které tam byly na táboře a spoustu dalších věcí. Byl tam ale třeba i jeden architekt, který jim stavěl nábytek a tak podobně.

Kolik wwooferů na farmě bylo?

Střídalo se to, ale většinou jsme byli čtyři plus stálí zaměstnanci. Jednou jsem tam ale byla dva dny sama. Ta rodina, které usedlost patřila, byla vlastně s těmi zaměstnanci taková komunita. Všichni si pomáhali, všichni pracovali a brali se jako rodina.

Wwoofeři byli samí studenti?

Vůbec ne – vlastně asi jen já. A ze zahraničí jsem tam byla jen já a jedna slečna z Taiwanu, jinak samí Japonci. Těm bylo většinou přes třicet, byli to lidé, kteří ukončili nějakou životní etapu a tohle pro ně byl nový start. Třeba bývalý grafický designer, který se chtěl stát pekařem. Nebo slečna, která se zrovna vrátila z práce z Austrálie, a než si najde práci v Japonsku, tak chtěla zažít něco jiného.

A kde jste spali?

Na futonu v týpí. Tam spali nejen wwoofeři, ale i většina stálých zaměstnanců. Bylo to moc fajn, bylo tam celkem chladno a žádní komáři.

Umí Japonci anglicky?

Ne. Navíc se bojí mluvit s cizinci, takže to není úplně jednoduché. Já ale naštěstí mluvím japonsky – ne tedy nijak skvěle, ale domluvím se. Japonci jsou ale neuvěřitelně sympatičtí. Hezky jsem se tam rozmluvila, po tom měsíci mi skoro přišlo divné mluvit česky.

Co se ti na farmě líbilo nejvíc?

Asi ti lidé. Hrozně mě překvapilo, jak byli všichni příjemní, doteď si píšeme. Jak se o Japoncích říká, že jsou uzavření, tak to jsem vůbec nezažila. Žije se tam hrozně komunitně, člověk nikdy není sám, i když jsem skypovala s rodiči, tak se mnou bylo v místnosti dalších pět lidí. Na to tady vůbec nejsem zvyklá.

A co nejzajímavějšího ses naučila?

Těžko říct. Možná jejich způsob stravování. Na naší farmě se třeba vařila jen veganská makrobiotická strava. Vždycky jsme jedli rýži. Byly taky různé variace polévek. A k tomu mističky s různými přílohami – od salátu přes různé bobule až po omáčky. Jednou jsem jim řekla, že u nás děláme rýžovou kaši na sladko s čokoládou, to se zhrozili, jak to můžeme jíst.

Jela bys na wwoofing znovu?

Kdybych měla čas, tak ano. Já ale letos končím školu, takže pak už mě čeká asi nějaká normální práce. Ale byla by to třeba super dovolená, člověk vlastně platí jen cestu. Ubytování a jídlo má člověk v rodině. Kromě letenky byly moje největší výdaje za výlet do Tokia a výšlap na Fuji.

Více informací o wwoofingu můžete zjistit v našem článku nebo na stránkách projektu.

Fotografie: archiv Veroniky Smělé