Činitelé výchovně vzdělávacího procesu – osobnost učitele, učební styly žáků

Činitelé výchovně vzdělávacího procesu jsou takové faktory, které u dětí v mateřské škole, ale také na základní, střední atd. ovlivňují to:

Příklad

–           jak se dítě do školy těší, nebo netěší (jestli se mu ve škole, líbí, nebo nelíbí)

–           jak rychle se dokáže novou látku naučit…atd.

Činitelé se dělí na vnější a vnitřní

a) vnější činitelé:

1.  úkol, který dítěti zadáme (nesmí být ani moc obtížný, ale ani moc jednoduchý)

2.  učitel (příliš přísný, nebo příliš hodný, jeho celková pohoda, všeobecný přehled, metodické vedení, vztah k dětem ….)

3.  užší sociální prostředí (rodina – jaké jsou zde vztahy, skupina vrstevníku – s jakými vrstevníky dítě přichází do styku, jejich koníčky, zájmy (skupina vrstevníků je velmi zásadní pro děti na prvním stupni), učí se od sebe a navzájem se ovlivňují )

4.  širší sociální prostředí (celková kulturní a ekonomická situace ve společnosti) Př. Děti, které jsou vychovávány v prostředí, kde probíhá válka, nebo nějaká živelná katastrofa

5.  materiální a organizační podmínky (vybavenost škol hračkami, pomůckami)

6. technické podmínky (osvětlení, hluk, teplota a vlhkost vzduchu)

Jsou to faktory, které přicházejí z vnějšího světa a dítě je může jen těžko ovlivnit!!

Př. Dítě si nemůže vybrat, jaký učitel jej bude učit, nemůže si vybrat s jakými pomůckami bude ve třídě pracovat.

b) vnitřní činitelé:

•   fyzické (zdravotní stav, Př. nemocné dítě) a psychické předpoklady (vlastnosti osobnosti)

•   biologické předpoklady (dědičné)

•   aktuální stav (pozornost, nálada, únava)

•   vědomosti, dovednosti, zájmy, návyky (osvojené předchozím učením)

•   motivace styl (způsob) učení

–           všichni tito činitelé nepůsobí izolovaně, ale vzájemně se ovlivňují, působí na sebe

–           (např. špatný zdravotní stav vyvolá nepozornost a nereagování na učitele)

OSOBNOST UČITELE

Definice učitelské profese

J. A. Komenský zdůraznil význam učitele, přirovnal ho ke slunci – „Od něj vychází a na něm závisí celý život školy.“

Pedeutologie  = věda o osobnosti učitele

Učitel = soustavně odborně vzdělává a vychovává děti, mládež nebo dospělé; je rozhodující složkou ve výchovném procesu

Formování učitelovy osobnosti je celoživotní proces – ovlivněn typem

–   rodinné výchovy (zde získává lásku k druhým lidem, vztah k práci, k dětem, dovednost plánovat práci a zachovat režim dne)

–   výchovou na ZŠ, SŠ, přípravou na výkon povolání na VŠ

–   největší význam má samotná pedagogická činnost, další sebevzdělávání (vytváří si soubor pedagogických a didaktických dovedností, které uplatňuje v praxi)

!!!! Důležité je nejen teoretické vzdělání, ale také osobnostní předpoklady jako je (trpělivost, láska k dětem, empatie). Dále jsou nezbytně nutné zkušenosti, které učitel získá v průběhu své praxe.

Základní předpoklady kvalitního učitele

Kvalitní učitel by měl pracovat tak, aby:

•   zaujal třídu (motivoval k práci)

•   byl přirozený (žádný podivín, který šokuje děti oblečením, gestikulací

•   musí být spravedlivý ke všem dětem

•   má být zábavný (zasmát se s celou třídou nějaké příhodě, ale nikdy si nesmí učitel zvolit terčem nějakého žáka)

•   vyvarovat se zbytečnému vyhrožování (nejdříve upozornit a poté když upozornění nepomůže potrestat nevhodné chování)

•   učitel musí být dochvilný, připravený na hodinu

•   získávat si u dětí důvěru (učitel musí být autoritou, ale zároveň kamarádem)

•   poskytnout dětem odpovědnost (např. služba na tabuli)

•   pokud si všimne nežádoucího chování k některému slabšímu dítěti (okamžitě zasáhnout)

•   musí mít dobře zorganizovanou hodinu (aby ji děti nenarušovaly špatným chováním

•   dát dětem najevo, že je učitel má rád

•   znát metodiku povzbuzování a trestání a umět ji aplikovat ve třídě

•   umět se pohotově rozhodovat ve standardních a neobvyklých situacích

Typologie učitele

Typologie dle Caselmana – švýcarský psycholog rozdělil učitele na:

1. Logotrop – učitel orientovaný na látku:

Filozoficky orientovaný – učí podle teorie, nemá před dětmi žádnou autoritu (většinou učitelé z fyziky, matematiky…). Děti často netuší, o čem učitel mluví, a   proto se musí učit látku nazpaměť.

Odborně vědecky orientovaný – člověk, který má mnoho vědomostí a své vědomosti předává dětem (dokáže učivo vysvětlit a u dětí je oblíbený).

Logotropové jsou typičtí tím, že se chovají k dětem autoritativně.

2. Paidotrop

•   individuálně psychologicky zaměřený – je zaměřený na děti, ne na látku – snaží se, aby jedinec byl harmonicky vyvinutý

•   všeobecně psychologicky zaměřený – zaměřený na celou skupinu. Tito učitelé mají sociální cítění (sociální typ)

Typologie podle Döring:

1. ideový (náboženský) typ: spolehlivý, vážný, uzavřený, bez smyslu pro humor, pro žáky nudný

2. estetický typ: převaha fantazie a citu, smysl pro iracionální myšlenky

3. sociální typ: trpělivý, empatický, společenský, zajímá ho každý žák, střízlivý

4. teoretický typ: jde mu o předmět, nikoliv o žáka a vztah

5. ekonomický typ: metodický, snaží se s min. úsilím dosáhnout max. výsledků, vede žáky k samostatnosti, přesnosti

6. mocenský typ: prosazuje svou vůli a osobnost, žáci se ho bojí

Styl práce učitele

1) autoritativní styl: učitel má vše ve svých rukou, plánuje, určuje, co žák bude dělat (příkazy, instrukce, normy, disciplína, plnění úkolů), časté konflikty         – jak reaguje žák: úkoly plní bez vnitřního zaujetí, zajímá ho výsledek (dobrá známka i za cenu opisování), ztrácí jistotu, víru ve spravedlnost, psychická zátěž, nevhodné vzorce chování (např. záškoláctví)

2) liberální styl: řízení je v rukou žáka, učitel nemá autoritu, žáci, kteří se chtějí učit, jsou nespokojeni, konflikty nikdo neřeší v domnění, že se vyřeší samy       – jak reaguje žák: z počátku mu to vyhovuje a je rád, výsledkem jsou však slabé vědomosti, což později žáci odsuzují

3) demokratický styl: zájem o žáka – individuální přístup, odhalování možností, důvěra v žáka, čestnost, ochotu pracovat žáků

– jak reaguje žák: neskrývá své chyby, ptá se učitele a spolupracuje s ním a důvěřuje mu, pomáhá spolužákům, chce být lepší a také naplnit učitelovo očekávání, oceňuje odbornost i osobnost učitele, učitel je velkým vzorem pro sebevýchovu, v kolektivu třídy jsou dobré vztahy

UČEBNÍ STYLY ŽÁKŮ

„Výzkumy bylo zjištěno a potvrzeno, že děti a vůbec všichni lidé se neučí stejným způsobem. Každý jednotlivec si volí takové způsoby učení, které jsou pro něj nejúčelnější a nejspolehlivější.“ (Kolář Z., Vališová A. 2009)

Definice pojmu – (styl + učení = styly učení)

a) učení: proces, v jehož průběhu si člověk mění například svůj soubor poznatků

b) styl: z historie z Řecka stylos = rydlo

•   v běžném životě styl (životní styl, malíř má zajímavý styl práce, tohle je stylová postel)

c) učební styl: Postup při učení, který jedinec preferuje, proměňují se během života

Klasifikace stylů učení

1. vizuální typ: = jedinec s dominantním zrakovým kanálem

–   opírá se o fotografickou paměť

–   při učení potřebuje informace zrakově vnímat (obrázky, psaný text, nákresy)

–   upřednostňuje tiché čtení něž poslouchání výkladu

–   barevně si podtrhává a doplňuje různými obrázky a bublinkami

–   pomáhá mu, když učitel používá různé pomůcky a obrázky

2. auditivní typ: = jedinec s dominantní sluchovou percepcí

–   opírá se o sluchové představy a sluchovou paměť

–   nejúčinnější učení je pro něj poslouchání

–   verbální instrukce pochopí snadněji a rychleji než když jsou napsané

–   pomáhá mu, když slyší, jak odpovídají jeho spolužáci

–   pomáhá mu, když se učí nahlas, při přepisování si nahlas i diktuje

–   hluk či jiné zvukové podněty ho při učení rozptylují

3. kinestetický typ: =  jedinec s dominantním pohybovým percepčním kanálem

–   opírá se o pohybové představy a paměť

–   tyto typy potřebují spojovat učení s pohybovou aktivitou

–   nejefektivnější je pro ně zážitkové učení, které je doprovázeno vlastní praktickou zkušeností, manipulací a experimentováním

–   při učení se procházejí po místnosti, střídají místa, polohy při učení, výrazně gestikulují, poklepávají si předměty, rozkládají pomůcky kolem sebe.

–   při učení si často vypisují poznámky, které ale následně nepoužijí

–   krasopisně si často přepisují poznámky z přednášek a doplňují je obrázky a diagramy

–   mívají dobrou prostorovou a pohybovou paměť a také představivost

DOMINANCE MOZKOVÝCH HEMISFÉR

Během uční jsou obě hemisféry aktivní, ale jejich podíl na výsledné úspěšnosti je odlišný. U většiny lidí je jedna hemisféra dominantní.

•   dominantní pravá= opírají se spíše o představy a fantazii, vše zpracovávají celostně. Př: rádi používají mapy, ilustrace, snáze se učí pomocí kartiček, mají rádi aktivní hodiny, hry, videa

•   dominantní levá = logické, analytické a systematické myšlení

Př: potřebují jasná a logická dělení a pravidla nemívají problémy v gramatice

Hodnocení a známkování

HISTORICKÝ VÝVOJ:

   Zejména ve středověku a z jezuitských škol jsou známy ve školách tzv. lokace (zvláštní místa, určená žákům podle jejich učebních výsledků, která sloužila ke       klasifikaci a selekci žáků). Běžné bývaly i tělesné tresty, například holí nebo metlou. Další z forem byly signy (různá znamení, která žáci nosili, špatní žáci           oslí uši, dobří žáci odznaky za snaživost). Ve školách existovaly také tzv. Knihy cti a Černé knihy.

 Hodnocení:

Hodnocení provádí každý člověk téměř permanentně, a to někdy až příliš často, aniž by si to uvědomoval – permanentně vynáší hodnotící soudy: je to pěkné,     to se mi líbí.

–        „školní hodnocení“ = „Všechny hodnotící procesy a jejich projevy, které bezprostředně ovlivňují výuku nebo o ní vypovídají.“ Slavík (1999)

–        hodnocení je nadřazený pojem, který zahrnuje známkován (klasifikaci)

Typy hodnocení:

–        slovní hodnocení

–        klasifikace (známkování)

–        systémy dvou nebo tří známek: jedna známka hodnotí výkon žáka a druhá jeho úsilí, třetí známka vyjádří individuální pokrok žáka

–        procentový systém známkování:

–        verbální doprovod známkování: je-li známka opatřena písemným komentářem, zvyšuje výkon žáka, motivaci: Jsi vítěz, bravo, super!

Známkování

–        (známkování) – hodnocení výkonu či chování prostřednictvím dohodnutých symbolů. Klasifikace se u nás řídí normami, pro ZŠ a SŠ školský zákon č.                    561/2004 Sb.

Funkce známkování – často se překrývají

• administrativní: známky ukazují, že žák uspěl/neuspěl, může postoupit do vyššího ročníku
• informační: známky jsou informace pro učitele, žáky, rodiče o úspěchu/neúspěchu ve škole
• motivační: aktivizují žáka X snižují motivaci, úsilí a zájem žáka o školní poznání
• sebehodnocení: vyvolávají přesnější představu žáka o sobě samém
• výchovná: ovlivňují osobnost žáka, vztahy ke spolužákům a učiteli
• diagnostická: rozdělují žáky na průměrné, podprůměrné a nadprůměrné