Kdybych byl pěkná holka, tak si řeknu: ty lidi mě chtěj

Když jsem mu napsala se žádostí o rozhovor, odpověděl prakticky okamžitě. Jasně, čas mám za tři týdny. A nešlo by to dřív? Ok, tak někdy večer na víno. Dominik Feri toho ve svých 19 letech stihl víc, než většina lidí zvládne do třiceti. Nejenom díky pečlivě vyčesanému afru a barevným košilím ho zná většina českých středoškoláků a vysokoškoláků. Facebookový profil tohohle teplického radního sleduje přes 25 tisíc lidí.

Jak vypadá tvůj Facebook?

Kdybych byl pěkná holka, tak si řeknu: ty lidi mě chtěj. Ale z hlediska politika je to spíš práce, ty upozornění neznamenají nic dobrýho. Je to spousta komentářů od lidí, který s tebou absolutně nesouhlasej a čekaj, že bryskně zareaguješ. Což samozřejmě bohužel v tom množství lidí nejde. Já se snažím, aby ten Facebook byl co nejvíc osobní, s přiznaným lidským rozměrem.

Máš i svůj vlastní osobní Facebook?

Vůbec ne. Kdybych to udělal, tak přijdu o to, kvůli čemu tam lidi choděj. Já pro ně nejsem politik jako skořápka s názorem, ale plnohodnotnej puberťák. Bavím se tam i s kamarádama, je to normální profil. Akorát s tím rozdílem, že je tam na rozdíl od ostatních víc politiky.

Jak tě napadlo si na střední škole ke všem svým kulturním zájmům vzít ještě politiku?

Já jsem si neřekl, že chci být politik. Když si tohle někdo v mládí řekne, tak je pro to ochotnej udělat úplně všechno. To znamená, že pak, řečeno klišoidně, křiví páteř. Nebo absolutně popírá mravnost v sobě. Zatímco já jsem začínal tak, že jsem postoval starý fotky na Facebook, což je absolutní banalita. Ale vedlo to k tomu, že si mě lidi zapamatovali.

Jak jsi se dokopal k tomu, dělat něco navíc?

Na začátku to bylo těžký. Ale krásný je, jak to je postupem času čím dál jednodušší. Na začátku se ti nechce, ale teď už se dokážu chytnout pod krkem a říct si, že to bude v klidu. Je to jenom o překonání mentální bariéry.

Dívali se na tebe spolužáci nebo kamarádi pak jinak?

Když na střední škole začneš dělat něco navíc, něco jinýho než pít vodku s džusem a hulit, tak na tebe koukaj trochu skrz prsty, říkaj si: ten je trochu divnej. Ale teď jsem si třeba udělal nový kamarády v Plzni a ti mi říkali, že doteď žijou z toho, co dělali na střední škole. Což je hrozně super a důležitý. Na gymplu začali dělat časopis a díky tomu začali bejt aktivní a mít nějakej mentální náskok před svejma spolužákama. Pak přijdeš na vejšku a jsi napřed před ostatníma, který si pomalu nejsou schopný zařídit ani ISIC kartu. Ti aktivnější jsou víc samostatný, názorově samostojný a i v profesi se uchytí mnohem dřív.

Ty jsi v prváku na právech, přestěhoval ses do Prahy. Jsi dál od Teplic, kde jsi zastupitel… začínáš u sebe pociťovat pragocentrismus?

Asi jo, ale z politickýho hlediska je to hrozně zajímavá skutečnost. Praha je zlatá klec, přemýšlení lidí tady a v Teplicích je opravdu nebe a dudy. Já jsem neustále vystavenej tomuhle kontrastu a jsem z toho úplně perplex. Zjistil jsem, že kulturu města strašně buduje vysoká škola. Vysokoškoláci jsou už samostatný, mají nějaký peníze a hned po skončení školy z toho města nezmizí. Zatímco středoškoláci jdou po maturitě někam pryč.

Jak vypadá tvůj den? Vstaneš, vezmeš telefon do ruky a…

Vstávám spíš pozdějš. Dva dny v týdnu mám školu, dva dny práci v advokátce. A jsem vlastně konstantně na Facebooku. Ráno si pročtu zprávy, takový informační minimum. Pak odpovídám na maily, na zprávy, připravuju se na jednání, zasedání, na přednášku, tvořím blog… Přes den jsem v práci nebo ve škole, mám schůzky. A večer je mám vlastně taky.

Co z toho tě baví nejvíc?

Potkávat lidi. Osobně bych všem doporučoval jít studovat vysokou do nějakýho cizího města. Cílem totiž je poznat co nejvíc novejch lidí a různejch názorů.

Je vysoká škola takovou, jakou sis ji představoval?

Tak napůl. Mě nikdy nevyhovovalo vstávat na osmou do školy, protože jsem ráno dost nefunkční. Vysokoškolskej život poskytuje totální svobodu v tom, jak si ho uspořádáš. Je v uvozovkách pravicovej – nikdo se o tebe nepostará, jsi za sebe zodpovědnej. Překvapilo mě, jak rychle si na to člověk zvykne.

Je pro tebe důležitější škola, nebo práce?

Škola. Ani politiku ani advokátku bych před školou neupřednostňoval. Já chci primárně dostudovat a bejt advokát.

Kdy sis prvně uvědomil, že jsi pro svojí generaci opinion leader?

Já nemám rád spojení opinion leader, protože se bojím tý zodpovědnosti. Třeba před rokem jsem měl jenom 500 sledujících. A pak to nějak začalo růst exponenciální řadou. Poprvý mi to začlo docházet v létě, kdy byly v Teplicích protesty proti Arabům a hodně lidí se mnou začalo názorově souznít. To mi dávalo naději a energii, bylo to bezva.

Máš vůbec čas na kamarády?

Některý věci se dají omezit. Musím si říct: tak tenhle týden nebudu dělat rozhovory nebo nepojedu na přednášku, a budu se věnovat kámošům nebo rodině, bráchovi. Jenom je potřeba si to dostatečně dobře naplánovat.

K čemu tě rodiče při výchově vedli?

Ke svobodě. K tomu, abych si vždycky volil já, oni jen nabízeli možnosti. Bylo jim jasný, že něco dělat musím, dávali mi knížky, encyklopedie. To mi přijde, že se dneska vytrácí. Že rodiče odbudou dítě tabletem. A to je škoda.

Fotografie: archiv D. Feriho