Cesta do médií očima Anety Savarové

Kromě své práce, kterou sama řadí mezi své koníčky, ještě stíhá studovat a věnovat se svým zálibám. Ty začínají u sportovních aut, pokračují přes hru na piano, četbu či orientální hudbu a u balkánské kuchyně zdaleka nekončí… Jak to všechno zvládá, jak se vyrovnává s popularitou a v čem všem jí pomohlo dosavadní studium na vysoké škole? Na to a mnohé další jsme se jí zeptali také my.

I kdybychom počítali všechny české televize, které u nás v současnosti vysílají, moderátorských pozic ve zpravodajství přeci jen tolik není a je o ně asi velký boj. Přivedla tě na moderátorskou židli hodně trnitá cesta?

Myslím si, že trnitá cesta to nebyla. Právě naopak bych řekla, že jsem k tomu svými předchozími profesemi tak nějak kontinuálně směřovala. Už v 1. ročníku na gymnáziu jsem měla poměrně jasno, že se chci věnovat žurnalistice. Chtěla jsem ale před přijímacími zkouškami na VŠ nasbírat co nejvíc zkušeností, tak jsem vystřídala řadu médií, abych si oblast svého zájmu konkretizovala (nejdřív tisk, pak rádio a nakonec televizi). V 16 letech jsem začala přispívat do našeho městského čtrnáctideníku Brodský zpravodaj. O rok později jsem nastoupila jako externistka do MF Dnes (Východní Morava). V dalších letech jsem zamířila do Radia Zlín, kde jsem pracovala jako zprávařka, a pak jsem začala přispívat do Zlínských novin. Když jsem se dostala na Karlovu univerzitu do Prahy, začínala jsem jako elévka na internetové verzi Hospodářských novin iHNed.cz. Vyzkoušela jsem si i moderování na komerční rozhlasové stanici Fun One Station. Za svůj první úspěch považuju konkurz na pozici zprávařky do Českého rozhlasu 4 – Radio Wave, tam pracuji dodnes. Mezitím jsem točila ankety pro Český rozhlas 1 – Radiožurnál a nastoupila do České televize jako crawlařka na kanál ČT24. Po několika měsících jsem se dozvěděla, že vedení hledá moderátory nočních zpráv. Tak jsem si řekla, že to zkusím. S produkcí jsme natočili tzv. pilot (moderování zpravodajské relace nanečisto), šéfredaktorovi zpravodajství ČT se to líbilo a na základě toho jsem pak dostala další práci.

Byl vždycky tvůj sen pracovat v médiích, nebo jsi měla původně jiné plány?

Když mi bylo asi 5 let, prý jsem často sedávala před obrazovkou a hrála si na televizní hlasatelku. Rodiče to tehdy natočili na kameru. Nedávno jsem to viděla a byl to tedy zážitek! Je ale pravda, že jsem se pak docela intenzivně připravovala na dráhu profesionální pianistky. Byla jsem schopná hrát i 10 hodin denně, a to se nakonec obrátilo proti mně. Přijímací zkoušky na konzervatoř jsem sice úspěšně zvládla, ale odrovnala jsem si pravou ruku tak, že mám dodnes zánět šlach. Nezbylo mi tedy nic jiného, než jít na gymnázium. Tehdy mě to dost vzalo. Ale jak se ukázalo později: všechno zlé je k něčemu dobré…

Napadá tě něco, co tě překvapilo a na co jsi nebyla připravená, když jsi začínala moderovat zpravodajství?

Měla jsem výhodu, že díky rozhlasu jsem neměla problém s mluvním projevem. Spíš jsem bojovala s technikou – třeba jsem nedokázala zkoordinovat ovládání čtecího zařízení.

Předpokládám, že práce moderátorky nespočívá jen v několika minutách strávených čtením zpráv před kamerou. Jak ve skutečnosti vypadá tvůj „běžný“ pracovní den?

Můj pracovní den závisí na tom, jakou směnu zrovna mám. Obecně to vypadá asi takto: do televize přicházím zhruba jednu a půl hodiny před začátkem první relace. Nejdřív si vezmu v kostymérně oblečení na vysílání, které jsme už předtím vybraly s našimi stylistkami. Pak jdu do maskérny, kde strávím zhruba 30 až 45 min. Necelou hodinu mám pak na přípravu zpráv. Co se týká skladby relace, o tom rozhoduje editor vysílání. Jednotlivé texty, které pak čtu ve studiu, vytváří zpravodajská směna. Moderátor je spíš koncový článek řetězce, který je asi nejvíc vidět, ale ty předcházející články jsou stejně tak důležité. Může se vyjádřit k řazení příspěvků, ale jeho hlavním úkolem je úprava textů a jejich následná prezentace. V případě pochybností (třeba s výslovností) máme neustále k dispozici korektora.

Jak se vyrovnáváš s popularitou?

Někdy je to trochu zvláštní, někteří pozorují víc, než je zdrávo, a to mi není moc příjemné. Jiní přijdou a zeptají se, jestli jsem opravdu ta moderátorka z televize. Nepřipadám si jako „celebrita“, a proto mě překvapilo, když jsem nedávno dostala pozvánku na autogramiádu. Lidi, kteří tam přišli, byli různého věku (od puberťáků až po penzisty), ale byli moc milí.

Studovala jsi žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK. Myslíš, že ti tato škola nějak pomohla k tvé současné profesi? Pokud ano, jak?

Studium žurnalistiky mi rozšířilo obzory a kontakty. Vlastně díky jedné mé spolužačce, která už v ČT pracovala, jsem se dostala do televize. Ale když jsem začínala moderovat, bylo mi 21 let, a to jsem ještě ani neměla titul Bc. Nikdo se mě neptal na vysokoškolský diplom. V této branži je to spíš o zkušenostech, talentu a někdy i vizuální stránce.

V současné době studuješ dálkově magisterský obor Mediální studia, také na FSV. Dá se to všechno stíhat?

Hlavně během zkouškového období je náročnější skloubit dvě práce a školu, ale naštěstí se mi to zatím daří. Určitě to bude i tím, že jsem si vybrala kombinovaný obor, takže je to spíš samostudium.

Tento obor je všeobecně víc teoretický než žurnalistika. Myslíš, že se dá využít i v praktické žurnalistice?

Upřímně? Mám za sebou zatím jen jeden semestr, takže nemůžu moc hodnotit, ale každá nová informace a zkušenost se bude v budoucnu určitě nějak hodit…

Jaké vlastnosti by měl mít podle tebe člověk, který by chtěl jednou vystupovat před televizní kamerou a tím často i před miliony diváků?

Já nejsem učebnicový příklad, protože nepatřím mezi exhibicionisty a nejsem ani typický extrovert. Ale uznávám, že někdo míří do televize, protože je rád viděn. Pro mě je tato profese jedinečná díky spojení dvou důležitých aspektů: aktuálních informací a adrenalinu. Často se stává, že i během vysílání dojde k nečekaným událostem a my jsme schopni díky kontinuálnímu vysílání zpravodajské čtyřiadvacítky okamžitě reagovat. Baví mě „být přitom“ jako první a mít možnost to sdělit divákovi.