Designérka Horská navrhla komunikátor propojující nemocné s rodinami

Pomůcka pro paliativní péči vytvořená studentkou Fakulty architektury ČVUT Natálií Horskou přenáší doteky rukou na dálku. Pomáhá tak lidem, kteří chtějí zůstat v kontaktu se svými blízkými, ale nemohou být z různých důvodů u lůžka v nemocnici. Proč jsou součástí návrhu i lněná semínka? Jaké etické otázky musí designér řešit? A jak se autorka vypořádala s takzvaným fenoménem „tísnivého údolí“? Důležitou součástí je i mezioborová univerzitní spolupráce.

Komunikátor pro paliativní péči je náročné téma. Přivedla tě k němu osobní zkušenost?

Zadáním našeho ateliéru byl funerální design, který je většinou spojený s truchlením. Naši vedoucí Marián Karel a Josef Šafařík ale chtěli, abychom s tématem pracovali komplexněji. Přemýšlela jsem, co smrti předchází a jak tohle období zpříjemnit. Začínali jsme během další covidové vlny, kamarádčin tatínek umíral na jednotce intenzivní péče a ona neměla příležitost se s ním rozloučit. Chtěla jsem proto propojit lidi, kteří nemohou být spolu.

Inspirovaly mě dvě zdravotní sestry z brazilského Sao Paula, které během pandemie napouštěly gumové rukavice teplou vodou a přikládaly je k rukám pacientů. Ti měli pocit, že u nich někdo na lůžku je. Můj komunikátor spojuje jak kontakt se sestrami, které nahřívají vrchní textilní rukavici, tak se vzdáleným blízkým. Ten si domů zapůjčí druhou část komunikátoru a je s pacientem navzájem spojen dotykem.

Natálie Horská

Během návrhu ses musela vypořádat s fenoménem „tísnivého údolí“. Proč bylo důležité neimitovat lidskou ruku?

Termín uncanny valley pochází z robotiky. Dokud mají humanoidi stylizované rysy, přijímáme je mnohem lépe. Když se příliš podobají lidskému tělu, mozek se upne na drobné odchylky, které v něm začnou vzbuzovat nejistotu. V mém případě jsem tento problém řešila u vrchního hřejivého polštáře. Pokud by vypadal jako lidská ruka, uživatelé by měli pocit, že je může tento podivný předmět sevřít a nepustit. Nechceme pacienty klamat, pořád je to jen náhražka, která má pomoci zbavit se části stresu. Rukavice je zatěžkávací, naplněná lněnými semínky, a přizpůsobí se nuancím ruky hospitalizovaného.

Proč zrovna lněná semínka?

Semínka nahřátá třeba v mikrovlnné troubě dokážou poměrně dlouho vydávat teplo. I po vychladnutí pohlcují lidské teplo a jsou pro člověka mnohem příjemnější než například studený plast. Funkce nahřívání je do produktu integrována i kvůli zachování kontaktu s personálem. Sestry nedostanou hotový produkt, ale musejí k pacientovi pravidelně chodit a polštář měnit.

Pojďme se zaměřit na samotný komunikátor. Jak technicky funguje?

Pacient v nemocnici má ruku položenou na podložce a jeho blízký dostane domů komunikátor. Technicky jsou tvořeny podobně. V místech, kde se předmětu dotýkáme prsty, je snímací část, podobná touchpadu notebooku. Jsou v ní dotykové senzory a přístroj ví, v jakém směru a s jakou intenzitou jsme se ho dotkli.

Data jsou zaslaná do druhého zařízení a piezoelektrické aktuátory díky nim vysílají jemné směrové vibrace. Ty se šíří v linii a simulují pohlazení. Na technickém řešení jsme pracovali s oborem Human and Computer Interaction (HCI) fungujícím na elektrotechnické fakultě. Jako designéři přicházíme s různými koncepty, neznáme ale technická řešení. Pan docent Míkovec a jeho kolegové s námi konzultují proveditelnost, která se propisuje zpět do formální stránky produktu.

Problematická je například situace, kdy se uživatel přestane soustředit a ve stresu komunikátor hladí stále stejnými pohyby po dlouhou dobu. V tu chvíli se stres může přenášet i na druhou stranu a s HCI bych takovou situaci ještě v budoucnu ráda řešila. Je před námi dlouhá práce na softwaru přístroje.

Proč nevypadají komunikátory stejně?

Každá strana je v jiné situaci, což se propisuje i do ergonomie přístroje. Pacient ležící na jednotce intenzivní péče na něm bude mít položenou ruku a nebude mít většinou možnost s produktem interagovat jinak. Zkoumala jsem proto přirozenou polohu ruky, aby zařízení nepůsobilo defekty a bolesti v zápěstí.

Druhý komunikátor zapadá do dlaně a zároveň kopíruje tvarování dlaně nemocného na lůžku. Podněty se inverzně přenášejí. Když se tedy blízký dotkne svého produktu, objeví se stejný impulz na komunikátoru v místě dlaně hospitalizovaného pacienta.

Celý rozhovor si můžete přečíst na webu FA ČVUT.