Bez maminky, bez tatínka

Po maturitě „za čtyři“ (tedy raději za čtyři jedničky než za samé čtyřky) a dlouhých tříměsíčních prázdninách se snad všichni čerství vysokoškoláci těší na novou školu, nové spolužáky, nové zážitky a velmi často také na samostatné bydlení. Během prvních týdnů ale většina studentů zjistí, že bydlet sami bez maminky a bez tatínka není zas takové blaho, jak si představovali. Co jim nejvíc chybí, když jsou daleko od rodičů?

Jídlo, soukromí a taky všechno ostatní

Nejčastěji vzpomínají vysokoškoláci na jídlo. Delikatesy od maminky holt nepatří do studentského jídelníčku – teplé večeře až pod nos střídají bagety, donáška pizzy nebo to, co jste zrovna našli v tašce. Na druhou stranu můžete brát jako bonus, že se třeba konečně naučíte vařit (možná).

Druhým nejčastěji kritizovaným aspektem kolejí a bytů je nedostatek soukromí. Spolubydlící, společné sprchy, společné kuchyně – zkrátka skoro nikdy nejste sami. Pokud jste zvyklí na ticho a klid, vybavte se sluchátky a velkou dávkou trpělivosti.

Několikrát během prvních týdnů a měsíců narazíte také na nedostatek oblečení, zasteskne se vám po vaší posteli, kamarádech, domácích mazlíčcích, zkrátka snad po všem. Vysokoškolský život ale přináší i spoustu kladných zážitků a vzpomínek, které nakonec všechny stesky převáží.

Co vám nejvíc chybělo, když jste se odstěhovali od rodičů?

Jana, Česká zemědělská univerzita: Chybí mi hlavně taková ta rodinná pohoda a soukromí. Toho člověk v bytě, kde bydlí čtyři další lidé, moc nemá. Také se mi stýská po tom, že jsem si nemusela sama kupovat jídlo – a to jak z finančního hlediska, tak z obyčejné pohodlnosti. Nemusela jsem si taky sama vařit a prát.

Tomáš, Univerzita Pardubice: Nejvíce mi asi vždycky chyběla stále plná lednice bez mého přičinění, jak jsem ji znal z domova. Občas jsem taky trpěl na rozmary počasí. Když přišla zima dřív než předpověděli, což se samozřejmě stávalo velmi často, tak byl člověk málo oblečený. A když se pak jaro objevilo dřív, tak jsem byl zase navlečený jako sněhulák. Vrcholem bylo asi to, když jsem jednou cestou do Pardubic zmokl tak, že jsem mohl vylévat vodu z bot. V Pardubicích jsem „náhradní“ neměl, takže jsem musel vzít zavděk polobotkami k obleku, ještě že bylo zkouškové. Košile, kraťasy a k tomu černé polobotky, pohledy lidí na ulici přímo k nezaplacení.

Kateřina, České vysoké učení technické: Na koleji mi nejvíc chybí soukromí. Ať už se jedná o společné koupelny nebo neizolující zdi, člověk si ho tady moc neužije. Ještě jsem měla doma větší klid na spaní, i když to celkem vyřešily ucpávky do uší – aspoň dokud naproti našemu pokoji nezačali rekonstruovat koupelnu. Možná taky plná lednice a normální čistá kuchyň.

Radek, Univerzita Karlova v Praze: Nejvíc mi chybí jídlo. Respektive dobré a zdravé jídlo připravené někým jiným než mnou. Pak si také čím dál tím víc uvědomuji, jak máme u našich prostorný dům, o kolik víc je tam prostoru – můžu si číst v pokoji, v knihovně, v obýváku, na zahradě, když chci trochu soukromí, tak to není problém. Kdežto tady v Praze je ten byt hodně stísněný.

Martina, Univerzita Karlova v Praze: Mně se nejvíc stýská po plné ledničce. Dál po tom, že jsem si nemusela sama prát a měla jsem aspoň částečný servis – třeba jídlo od mámy. Pak ještě po soukromí, u rodičů jsem ho měla mnohem víc. Byt, ve kterém bydlíme, nemůžu mít zařízený tak, jak bych chtěla, není to tady útulné a domácké, mám pořád pocit, že jsem tu jen přechodně. A taky se mi stýská po mých kočkách.

Miroslav, Vysoké učení technické v Brně: Abych byl upřímný, tak se mi v prváku, když jsem nastoupil na vysokou, po ničem nestýskalo. Byl jsem sice daleko od domova, ale nadšení z nové životní kapitoly všechen stesk přehlušilo. Jak jsem ale starší, tak se mi víc a víc stýská po mé rodině a kamarádech, na které se vždycky, když přijedu do svého rodného města, strašně moc těším.

A po čem se na vysoké škole stýská vám?

Zdroj fotografií: sxc.hu