Zápisky z help campu v Gruzii: Hory, koně, tradice a kbelíky

13. 8. 2013 | Studium v zahraničí

Výhled na horské hřbety. Cválání na koni po nekonečných pláních. Krávy, které vám zbourají stan. Posvátný kopec, kam nesmíte, protože se tam obětují berani. A tisíce kbelíků s kamením, které je potřeba vysypat. To vše člověka čeká na help campu v Tušetii, odlehlé oblasti Gruzie.

Češi a opravy tušetinského hradu

Help camp, který již čtvrtým rokem organizuje Slávek Horák, odborník na ruskou a východoevropskou problematiku z Univerzity Karlovy, je zaměřený mimo jiné aktivity také na pomoc při rekonstrukci hradu Keselo v těžko přístupné vesnici Omalo. Práce na Keselu tvořila také náplň letošního ročníku. Spíše než o hrad se jedná o skupinu vysokých kamenných věží, ve kterých Thušové dříve bydleli. Když jsem se ptala, proč věže a ne domy, dozvěděla jsem se, že se výrazně lépe bránily před nájezdníky ze sousedního Dagestánu či Čečenska. A pak, jak pravil Slávek, „zkus tady v horách najít kus rovného plácku“. V průběhu 2. světové války věže vyhodila do povětří Rudá armáda, v posledních patnácti letech se ale podařilo z původních třinácti pět věží rekonstruovat. Stavět je by nás místní nenechali, jelikož na odbornou práci je třeba odborníka – nám by věž spadla nejspíš už u druhého patra. Na český help camp, který Slávek vyhlašuje pokaždé na webu Hedvábná Stezka, tak zbývá „černá práce“ – čištění, kopání, odnášení kamenů. Občas se ale účastníci dostanou i k práci archeologičtější; loňský help camp například našel několik pozůstatků z osídlení z doby bronzové.

„A nechcete místo do Arménie jet s námi na help camp?“

Tak nějak to všechno začalo. Do Gruzie jsme vyrazili už 9. července (pochválena buď společnost Wizzair za levné letenky z Katowic) a cestovali jsme dva týdny ve čtyřech. Pak jsme se chtěli rozdělit, naši kamarádi měli jet do Omala, já s přítelem jsme plánovali Arménii. Že se na týden přidáme k help campu taky jsme vymysleli až den předem – šli jsme na večeři s ostatními účastníky a s organizátorem celé akce, a tam nás ostatní prostě a jednoduše ukecali. Odjet s nimi do Tušetie nicméně bylo jedno z nejlepších rozhodnutí letošního léta.

Ne že by to tak na začátku vypadalo. Do Tušetie nevede cesta, tedy alespoň ne asfaltová. Jede se tam džípem po štěrku a kamení, pod vámi se pak otvírají hlubší a hlubší strže. Vyrazili jsme v poměrně nesourodé sestavě – jeli jsme čtyři vysokoškoláci, Káťa s Jindrou, kteří právě čerstvě odmaturovali a do Gruzie jeli stopem přes Turecko, jedenačtyřicetiletý archeolog Petr, který jezdí na help camp na dovolenou, organizátor Slávek a jeho sedmiletá dcera Maruška – kouzelné ukecané stvoření, které kromě češtiny ve svém věku pasivně zvládá i ruštinu a angličtinu. Ostatní do mě nalili gruzínský koňak, ať se v autě moc nebojím. Trochu to pomohlo. Navíc byla cesta suchá, potok jsme brodili jen několikrát a pod vodopádem se jelo jen jednou. A hory byly tak krásné, že jsem pro samé kochání ani neměla čas panikařit (přestože v jednu chvíli nám z auta vypadl meloun a názorně nám předvedl, jak vypadá let dolů do propasti). Pravda, mírně mě znervóznilo, když nám nahoře v průsmyku nachystali rangeři z národního parku občerstvení a všem včetně řidičů nalili několik pohárků domácího vína, a Slávek tomu úplně nepomohl informací „nebojte, tady na cestě pijou všichni“…

Přežili jsme však a ocitli se v Omalu, které jsem okamžitě odvelela do pomyslného šuplíku nejhezčích míst, na kterých jsem kdy byla. Všude kolem jsou kopce, na nich se volně pasou krávy a koně, na některých vrcholcích je vidět sníh. Postavili jsme stany a vyrazili na hrad, kde nás Slávek chtěl uvést do místních tradic.

„Na ten kopec nechoďte, tam se obětují berani“

V Tušetii jsou tradice dodnes velmi živé. Tušetinská mytologie je výrazně dualistická – velmi zřetelně se odděluje princip mužský, dobro, nebe, racionalita či vědomí, a princip ženský, zlo, peklo, emocionalita či podvědomí. Předpokládám, že minimálně čtenářky si teď říkají to, co já tehdy – „muž, dobro, žena, zlo… nu dobrá“. V praxi to znamená především oddělení ženské a mužské role – ženy se například zabývají dobytkem, zatímco muži se starají o ovce. Společně se potkají na poli. Na spoustu míst mají ženy zakázaný přístup, protože se tam muži chodí modlit. A taky je tam prý dost prázdných flašek od alkoholu. V ženské části místnosti se nachází kuchyně, zatímco v mužské sedátka nachystaná na „rokování“. Slávek nicméně tvrdí, že role jsou to rovnoprávné, že oba principy se doplňují a mají být v harmonii.

Druhý den po příjezdu byla neděle, a tak jsme se ještě místo práce šli podívat po okolí. Vyrazili jsme přes zarostlou rokli na výlet ke zbytkům věže, kam prý utekli bydlet dva milenci ze znepřátelených rodů. Příběh o Romeovi a Julii je zjevně univerzální. Všude rostly lesní jahody a místní houby. Pro jistotu jsme se ptali místních, jestli jsou jedlé – pokyvovali a říkali, že „charašo” (naše ruština se v Gruzii rapidně zlepšila z nuly na schopnost relativně dlouhé konverzace, například o houbách). Došli jsme až do sousední vesnice, která byla, stejně jako Omalo, celá z čediče a dřeva. Večer jsme zjistili, že v našem tábořišti přibylo několik stanů dalších turistů – Čechů, Poláků, byl tam i jeden Maďar, a tak nás čekal mezinárodní táborový oheň. Zjistili jsme při té příležitosti, že Slávek kromě angličtiny a ruštiny mluví taky polsky, i když říká, že nemluví. Ráno už na nás čekala práce.

Hop, kamínku, do propasti

Naše činnost spočívala v odklízení hromady kamení ze zborcené věže. Něžnější polovina účastníků hrnula kameny a hlínu do kbelíků, drsní mužové je pak odnášeli na okraj propasti a vyhazovali dolů. Pokud dole něco žilo, pak to nejspíš záhy skončilo pod lavinou. Občas se taky stalo, že se některý kámen v kbelíku zadrhnul a kbelík se pak pokusil odletět do propasti i s člověkem, který ho držel – naštěstí to pánové pokaždé zvládli vybalancovat, a když to jednou Slávkovi nevyšlo, byl dost duchapřítomný, aby kbelík pustil a neodletěl spolu s ním. Jiné nehody se nekonaly, kromě již zmíněné krávy, která se pokusila sežrat stan Kátě a Jindrovi.

První den jsme svorně usnuli asi v deset večer. Přeci jen, celý den legrace s kamením, třicet metrů převýšení jen od stanů do vesnice, dalších padesát z vesnice na hrad, nemluvě o třistametrovém převýšení, které jsme museli překonat cestou do Dolního Omala, když jsme chtěli koupit chleba.

Ráno nás přivítal déšť, který nás střídavě oblažoval svou přítomností celý nadcházející týden. Když pršelo, pracovat se nedalo, a tak jsme sedávali s teplým čajem z všudypřítomné mateřídoušky na balkoně jednoho z domků v Horním Omalu, kde jsme měli jakési zázemí. Bydlel tam správce Kesela, starý pán Nugzor Idoidze, mohli jsme tam nabírat vodu, sprchovat se a případně chodit na jídlo, které připravovala Nugzorova manželka, paní Ciela. Na terase jsme hrávali karty a černé historky, občas se někdo v pláštěnce vypravil na houby nebo na jahody. Naštěstí vždycky aspoň na půl dne vysvitlo sluníčko a bylo možné pustit se do práce, ve středu bylo dokonce pěkně už od rána. I přes občasný déšť se nám podařilo splnit plán dřív, než se čekalo, a čtvrtý den práce byla obří hromada kamení pryč. Následovala veselá společenská hra „hop, kamínku, do propasti“, kdy jsme utvořili hada a házeli si kameny štafetou jeden za druhým, dokud nebyla v pátek finálně vyklizena i druhá obří hromada.

Když dojde kamení

Večery po práci pak probíhaly mírumilovně. Dvakrát jsme zašli na večeři; kuchyně paní Ciely zahrnovala například chinkali (slané knedlíky s jehněčím uvnitř), chačapuri (chléb plněný ovčím sýrem), saláty z rajčat a okurek, brambory a polévky. Na první večeři jsme zjistili, že Slávek umí nejen rusky, anglicky a polsky, ale taky persky. Na té druhé se ukázalo, že kromě ruštiny, angličtiny, polštiny a perštiny zvládá i španělštinu. Zkoušeli jsme také různá domácí vína. Některá chutnala trochu po myších, ale většinou to docela šlo. Náročnější byla čača, místní pálenka z hroznů, schopná člověka po několika přípitcích slušně odrovnat. Když nebylo moc mokro, udělali jsme oheň, hráli na kytaru a poslouchali, jak kvílí žáby, z vesnice se ozývají tušetinské zpěvy a řehtají koně.

S koňmi jsme se skamarádili v sobotu – protože práce byla hotova, vyrazili jsme na celodenní výlet na koních do vesnice Dartlo. Tušetinský přístup k bezpečnosti je z evropského hlediska docela legrační, sedlo je z deky, helmy se nevedou a průvodci je jedno, jestli jezdit umíte nebo ne. Znamená to i to, že vás nechá volně cválat po svazích a pláních. Ostatně, i kdyby chtěl něco namítat, gruzínsky mu stejně nikdo nebude rozumět. Z výletu jsme se vrátili nadšení, a i když nás další tři dny všechno bolelo, stálo to za to. U ohně jsme večer zjistili, že Slávek umí nejen anglicky, rusky, polsky, španělsky a persky, ale taky turecky…

Pokud nás po výletě ještě některé svaly nebolely, dorazili jsme se pak v neděli, kdy jsme vyrazili na další celodenní výlet do odříznuté vesničky Chachabo horami a dolinami, mokrou džunglí, houštinami borůvek a po mostě, který se už asi dva roky chystá každou vteřinu zřítit. Zmokli jsme, omylem poprvé přešli přes svatý kopec a potkali našeho prvního obětovaného berana. K večeři jsme od správce Nugzora dostali litr a půl čači (což se možná nemělo stát, jelikož čača je skutečný zabiják), a nakonec jsme z úplně mokrého dřeva zvládli dokonce rozdělat i oheň.

Dojemná loučení

Z help campu jsme odjížděli v polovině, abychom ještě zamířili do naplánované Arménie; vystřídat nás měli jiní dva Češi, kteří už rok cestují po celém světě. Málem jsem při loučení zamáčkla slzu – za ten týden nám přirostli k srdci ostatní účastníci, Omalo i celá Tušetie. Dokonce i všudypřítomné krávy. Šestiletá Maruška nám ještě na rozloučenou natrhala mateřídoušku a vyprosila z kuchyně dva lívance, a už jsme vyrazili průsmykem nazpět. Tentokrát jsme věděli, do čeho jdeme, i když cesta byla po deštích rozbahněná a v průsmyku bylo kolem pěti stupňů. Místní řidič se nicméně na cestu posílil pivem a s cigaretou v jedné ruce a mobilem ve druhé nás víceméně bezpečně dopravil na druhou stranu hor.

Helča, účastnice help campu, studentka psychologie na FSS na Masarykově univerzitě: „Tušetský help camp byl jedna z nejlepších událostí tohoto léta. Což o to, na takovéhle campy jezdí jen super lidi a taky sem taková perfektní a pohodová grupa přijela a užili jsme si to spolu, ale hlavně, co je důležité, měli jsme možnost být alespoň malou součástí jedné od světa odlehlé vesnice a sledovat, jak se žije bez elektřiny, teplé vody, internetu a v nuzných možnostech dopravy a přepravy. Viděli jsme, že důležitější než auto může být kůň, že tu na koních jezdí po horách už malé děti, nebo si vyběhnou, kam chtějí, že se tady s velkou vážností dodržují tradice předků, a že na zemřelé se často vzpomíná v přípitcích. No, a hlavně jsme viděli, že stačí mít z našeho pohledu málo, aby byl člověk šťastný a žil dobrý život.“

Slávek, organizátor help campu: „Mám takovou hypotézu, že na help camp prostě jezdí podobný typ lidí. Nikdy sem nepřijel někdo, kdo by třeba nechtěl moc pracovat nebo tu nějak narušoval atmosféru. Ti, kteří by sem nezapadli, by se na help camp ani nepřihlásili.“

Přípitek Petra, trojnásobného účastníka help campu: „Jezdím sem proto, protože tady vždycky vidím, jak málo člověk potřebuje k tomu, aby byl šťastný. Tak ať taky my umíme být šťastní i za málo.“