Není doktor jako doktor aneb co nevíte o Ph.D.

Vyznat se ve všech těch titulech, které někdy obklopují třeba jen jediné jméno ze všech stran, bývá občas pěkný oříšek. V posledních letech se stále častěji setkáváme například právě i s titulem Philosophiae Doctor, tedy doktor filozofie (Ph.D.), který nahradil dříve užívané tituly CSc. a Dr. (více viz zákon č. 111/1998 Sb.). Proto se také jeho užívání tak rozhojnilo.

Velký vs. malý

Ph.D. (analogicky pak Th.D., tedy doktor teologie, potažmo DBA, doctorate of business administration) patří mezi vědecko-akademické tituly, uvádí se tedy vždy za jménem a je oddělen čárkou. Převzat byl z anglosaských zemí, a proto se čte většinou jako [pí ejč dý], méně pak jako [pé há dé]. Někdy se v jeho souvislosti můžete setkat s označením „velký doktorát“, čímž se odlišuje od tzv. „malého doktorátu“, kam jsou řazeny tituly jako PhDr., RNDr., JUDr. a další (z hlediska přesné hierarchie by ovšem měla být zřízena ještě kategorie „největší doktorát“, neboť „nad“ Ph.D. ještě stojí vědecký titul DSc., na který se často zapomíná).

Doktorandovou prací je práce na práci (a další povinnosti…)

K dosažení titulu Ph.D. je u nás zapotřebí (1) úspěšně absolvovat tzv. postgraduální (či doktorské) studium, zakončit jej (2) státní doktorskou zkouškou a (3) obhajobou disertační práce. Ta často bývá výsledkem dlouhodobého výzkumu, který by měl přinést nové poznatky. Deklarovaným smyslem práce je totiž prokázat, že student má všechny předpoklady k samostatné výzkumné, vědecké, teoretické či tvůrčí činnosti. Doktorské studium lze na většině škol studovat jak prezenčně, tak v kombinované formě, přičemž standardní doba studia bývá nejčastěji tři nebo čtyři roky, maximální doba studia se pak na různých školách pohybuje někde mezi pěti a osmi lety. Přednosti i nevýhody obou forem studia jsou zřejmé: jde tu o rozhodnutí, zda studovat, nebo pracovat, či zda studovat a při tom pracovat. Žádná z verzí však není méně náročná. Kombinaci obojího nakonec zvolil například i doktorand na Filozofické fakultě UK Mgr. Jiří Bouda. „Pracuji ve stejném oboru, který jsem vystudoval a v jehož studiu pokračuji i nyní. Výhodou je pro mě možnost rozložit studium na několik let,“ říká. Dodává ale, že i tak je to velmi časově náročné. „Pracuji v muzeu a doktorské studium je spíše na okraji, vlastně ani nevím, zda vzhledem k povinnostem muzejníka, práci v terénu a publikační činnosti vůbec studium dokončím, zatím jsem na začátku práce. Na Ústav skoro nedocházím, komunikuji mailem. Vlastně si ani nedovedu představit pracovat a zároveň externě studovat bez internetové komunikace,“ dodává.

Obsah a průběh studia

Postgraduální studium se od ostatních, „nižších“ typů studia liší zejména v tom, že probíhá podle individuálního studijního plánu pod vedením školitele. Obsah studia tak závisí na cílech samotného doktoranda a plánovaném tématu jeho závěrečné práce. Průběh studia sleduje a hodnotí tzv. oborová rada. Studium se neplatí, navíc doktorandům, kteří studují prezenčně, je poskytováno stipendium (v průměru kolem 7 tisíc korun, ale tato částka se na různých školách liší). Na některých školách bývá pohyblivé a roste s přibývajícími vystudovanými lety, mnohé navíc poskytují například i motivační stipendia za kvalitní studijní a vědecké výsledky nebo stipendia na podporu ubytování. Během doktorského studia, zpravidla však jen v prvních letech, student skládá odborné zkoušky (většinou tak dvě až tři ročně) a průběžně dokládá, že pracuje na své disertační práci. Mimoto by měl veřejně publikovat své odborné (či vědecké) studie a články.

Tolik tedy teorie. Ale jak je to v praxi? Velmi názorný příklad toho, že doktorské studium nepřináší jen slasti, ale hlavně strasti, přináší tento rozhovor publikovaný na internetovém portálu Fórum Univerzity Karlovy.

Zdroje

www.msmt.cz
www.cuni.cz
www.upol.cz
www.mff.cuni.cz
www.cvut.cz
iforum.cuni.cz